Patří článek o rekonstrukci panelákové koupelny na programátorské stránky? Proč ne, když půlku práce dělal programátor :-). A třeba se získané zkušenosti budou někomu hodit.
Proč jo:
A pár dalších drobností, které ale nevyžadují kompletní rekonstrukci, stačilo by vyměnit příslušný kousek vybavení.
Proč ne:
Dejme tomu, že důvody pro převažují, takže se do toho pustíme. Zadáme to firmě, nebo si to zařídíme sami? Profíci to zvládnou podstatně rychleji, i když o něco dráž, ale nikdo nezaručí, že to bude kvalitnější a opravdu přesně podle našich představ. Svépomoc sežere obrovské množství času (kterého mám zrovna teď relativně dost), ale dodržení kvality a zadání máme zaručené a hlavně je to výborná škola řemesel. A většinu potřebného vybavení máme a náhradní bydlení po dobu akce taky. Takže jdeme na to...
Původní stav:
Především chceme do koupelny nastěhovat pračku a to znamená, že musí pryč vana a nahradí se sprchovým koutem. Stejně se většinou jenom sprchujeme a na praní stanů a podobné extrémy stačí nějaké přenosné necky. Půdorysný prostor se sice neušetří žádný (75 cm široká vana a umyvadlo umístěné nad ní nejsou větší než sprcháč a samostatné umyvadlo), ale umožní se rozumné vedení trubek a hadic. Sprcháč musí kvůli umístění odtoku a větrací šachty stát v koutě u stoupaček, navíc je dobré mít baterii ke stoupačkám co nejblíž, aby se líp regulovala teplota. Půdorys musí mít aspoň 90×90 nebo 80×100 cm, aby se uvnitř dalo rozumně hýbat, a dveře chceme zašupovací, protože otvírání dovnitř je nepohodlné a při otevření ven stéká voda na podlahu. Umyvadlo musí stát tak, aby člověk stojící před ním neblokoval dveře ani sprchu a aby měl po stranách dost místa na lokty. Na pračku zbývá jediný kout, který není mezi dveřmi a panelovou zdí, do které nejdou zadlabat trubky. Poslední kvadrant zůstane volný. Dveře na záchod zrušíme (už by se nevešly) a přímo na záchod přidáme malé umyvadýlko, aby se nemuselo obíhat přes půl bytu až do koupelny. To musí být tak malé, aby nepřekáželo při sedání a vstávání. Mísa zůstane zhruba tam, kde byla, protože tam ústí odpadní trubka. Po dlouhém rozmýšlení a překreslování vznikl definitivní návrh:
Než začnete, je potřeba vyřídit úředničinu. Na některé varianty potřebujete stavební povolení, některé stačí ohlásit a některé ani to - záleží na konkrétní situaci a místních podmínkách.
Jestli pospícháte, připravte si páčidla, kladiva, flexu a velkoobjemový kontejner na třísky a za den můžete mít zbouráno. Jestli ne, stačí šroubovák, kleště a pár klíčů a jádro můžete rozebrat na jednotlivé desky a součástky, které postupně rozvozíte po kovošrotech a sběrných dvorech. Jádro je "domeček" z polystyrenových desek potažených umakartem, na okrajích a některých strategických místech (závěsy linky apod.) vyztužených dřevěnými latěmi. V podlaze je částečně zalitý rám z ocelových U-profilů, ze kterého je potřeba svislé desky vypáčit a potom ho z betonu vypreparovat sbíječkou. Jediné, co z něj zůstalo, je nosná konstrukce okolo stoupaček. Ta se musela okartáčovat a natřít, aby dál nerezavěla. Pryč šly také vestavěné skříně v předsíni - sice jsou výborné co do množství úložného prostoru, ale nevyhovovalo nám rozmístění dveří a přihrádek (a také zkroucený sololit a drolící se dřevotříska, i když to by teoreticky šlo opravit). Sololit šel rovnou pryč, latě předtím ještě posloužily při stavbě.
Elektrické rozvody byly vestavěné do polystyrenových stěn: plastové krabice, trubky a husí krky, skrz ně vedly hliníkové kabely. Původně tam byly dva okruhy - jeden na světla a druhý na zásuvku a teplomet v koupelně - a přívody šly důkladně pancéřovanými třížilovými kabely zalitými pod podlahou a vyvedenými šachtou stoupaček ke krabicím těsně pod úrovní laminátového sníženého stropu. Všechno jsme ustříhali a zaslepili, nové přívody vedou lištou nade dveřmi.
Pro stěny jsou v zásadě dvě možnosti: sádrokartonové desky na lehké kovové kostře nebo pórobetonové tvárnice (Ytong). Dřevotřísku (lamino) a jiné věci horší než původní umakart ani nepočítám. Sádráč smontujete za chvíli, je lehčí a má rovnější povrch, ale nevěřím mu z hlediska pevnosti a trvanlivosti - na vlastní oči jsem viděl, že prokopnout ho není nic těžkého. Ytong je pracnější, ale když se neodflákne hydroizolace, vydrží navěky. Takže stavíme z tvárnic.
Na řezání ytongů potřebujete speciální pilu s karbidovými zuby (je vidět na třetí fotce zleva), na tvarování detailů stačí jakékoli vhodné dlátko, větší kulaté díry vyvrtáte třeba diamantovými korunkami, na škrábání ploch existuje takové dřevěné hladítko se vsazenými zubatými lištami. Tvárnice se spojují Poromaltou nebo obdobným lepidlem, vodorovnost a svislost se hlídá vodováhou. Po každých dvou řadách je dobré udělat technologickou přestávku na důkladné vytvrdnutí (viděl jsem profíky, co za jeden den vyzdili komínek od podlahy až po strop, ale ti asi narozdíl ode mě vědí, co si můžou dovolit). Na rozmíchávání lepidla je nutné elektrické míchadlo (taková vrtule upnutá ve vrtačce), při ručním míchání se nedá vyhnout hrudkám.
Každou chvíli je potřeba něco ukotvit do betonové stěny. Na vyvrtání díry potřebujete příklepovou vrtačku (sousedé ji milují), protože bez příklepu trvá jedna díra asi půl hodiny, a správný vrták. Takhle vypadá profil břitu vrtáku na kov, který je na beton naprosto nepoužitelný:
Správně nabroušený karbidový břit vrtáku na beton vypadá takhle:
Do panelu leze jako do másla, i když místy hodně tvrdého (horší to je, když trefíte výztužnou tyč, ale i to se dá). Po nějaké době se břit otupí do takovéhoto tvaru:
Některé levnější vrtáky tak vypadají i nové. Omítkou to ještě projde, ale na betonu se točí naprázdno a z díry se nic nesype. Destička se dá normálně nabrousit. Ideální je diamantový kotouč, ale jde to i na obyčejném karborundovém, i když hodně pomalu, protože takhle tvrdý materiál se karborundem spíš leští než brousí.
Plyn jsme nechali na plynařovi, který předělal všechny trubky a spoje do dnešních standardů - vyletět do povětří přece jenom nechceme. Za fotku to nestojí, zvenku jenom ubylo pár spojů a zatáček a nové těsnění není vidět. Plynové potrubí je v našem případě ocelové, spojované svářením a šroubováním (může být i pájené měděné). Značí se žlutou barvou.
Jakmile zeď vylezla nad úroveň kohoutků, pustili jsme se do vodovodů (když zeď není až do stropu, můžete si přes ni podávat nářadí a nemáte tam takovou tmu). Zdi, skrz které vedou trubky, jsme udělali 100 mm tlusté, ty ostatní 75. Drážky by neměly být hlubší než zhruba půl tloušťky zdi, aby se nenarušila nosnost, proto jsme tlustou odpadní rouru za linkou nechali trošičku čouhat (stejně nebude vidět). Drážky se dají vyrobit různě: vyškrábat páčidlem, vydlabat dlátkem, vyvrtat korunkou a zarovnat dlátkem, možná existuje i nějaké speciální drážkovadlo, které nemáme.
Vodovodní trubky se dřív dělaly z oceli a spojovaly se šroubovacími fitinky, dnes existují měděné nebo plastové. Zvolili jsme plast - jednodušší práce, nižší cena a víceméně stejný výsledek. Pozor, že se občas dají koupit i slabší trubky určené výhradně pro studenou vodu; nejjistější je udělat všechno z teplovodních. Potřebné vybavení: stříhací kleště a speciální elektrická svářečka. Sváření (viz první fotku) probíhá tak, že na tvarovou hlavici nažhavené svářečky narazíme konec trubky (je dobré nakreslit si na ni rysku, podle které trefíme správnou hloubku) a současně z druhé strany odpovídající fitinku, necháme pár vteřin ohřát, sundáme, sesadíme dohromady a počkáme na vychladnutí. Když přeženeme dobu ohřevu, spojované prvky se deformují na všechny strany a nemusí se spojit tam, kde mají. Když přeženeme přítlačnou sílu, roztavený plast se vytlačí dovnitř trubky a zúží nebo úplně ucpe průtočný průřez. Správně svařený spoj poznáme podle úhledného dvojitého "buřtíku" kolem dokola. Napoprvé si zkusíte jedno nebo dvě kolínka nanečisto, zjistíte, že to je vlastně úplně jednoduché, a pak už sekáte spoje jak Baťa cvičky. Nejnáročnější je vymyslet, kudy trubky povedou a v jakém pořadí se mají spojovat. Já jsem si pro umyvadlové baterie na protilehlé straně zdi vymyslel takovou opičárnu, že bylo nutné vydlabat do cihly výřezy ve tvaru svářečky, aby se spoj v tom místě vůbec dal udělat (třetí fotka).
Trubky je dobré tahat výhradně vodorovně nebo svisle - ušetříte si tím spoustu problémů při pozdějším vrtání do zdí. Pro napojení baterií je nejlepší koupit "nástěnky" (nástěnné komplety), což jsou dvě krátké trubky s přívodními hrdly a výstupními šroubeními, secvaknuté za několik čudlíků dohromady, přesně ve správné rozteči a úhlu. Samostatná šroubení jsou levnější a zabírají ve zdi méně místa, ale zase se může stát, že vám ujedou úhly, jako se mi to stalo ve sprše (viz poslední fotku; naštěstí to pobralo gumové těsnění, ale moc nechybělo a musel bych to vysekávat a předělávat).
Odpadní trubky jsou vždycky plastové a spojují se buď lepením, nebo nástrčnými hrdly s gumovým těsněním. Lepené spoje nejsou pružné a když lepidlo časem ve zdi popraská, je to problém. Guma snese víc, je spolehlivější a různých kolen a téček je široký výběr, takže pro nás jasná volba. Když kolínka nestačí, dají se plastové trubky ohnout: nahřejeme nad plamenem (líh nebo plyn, ne svíčka) asi centimetr široký proužek kolem dokola, až plast změkne. Potom trubku stlačíme, tím vznikne takový vystouplý límec (jestli se místo úhledného límce objeví zmuchlání nebo trhlina, můžeme trubku rovnou zahodit). Ohneme do požadovaného úhlu tak, aby se na vnější straně límec skoro narovnal, ale aby se stěna nezačala natahovat. Držíme, dokud plast zase neztuhne. Jestli ohyb nestačí, přidáme o kousek vedle další.
Aby šla trubka do gumového těsnění dobře zasunout, stačí ji namočit. Někdo doporučuje mýdlovou vodu nebo speciální vazelínu, ale máme vyzkoušeno, že obyčejná voda úplně stačí. Pozor na čistotu: jestli hrdlo někde delší dobu volně trčelo a prášilo se do něj, je potřeba před zasunutím trubky vyndat těsnicí kroužek a důkladně ho umýt (i tu drážku, ve které sedí), jinak by špatně těsnil. Pár dalších obecných zásad pro vedení odpadů:
Trubky jsou do zdi zahozené omítkou (1 lžíce Multibatu + 4 lžíce písku + voda). Beton se na to nehodí, protože je moc tvrdý. Poromalta nebo jiné lepidlo taky ne, protože teče a nedá se házet. Zeď, kterou nahazujeme, musíme napřed namočit, jinak to na ní nedrží. Teplovodní potrubí jsme pro jistotu obalili miralonem, který sice poněkud zkomplikoval nahazování, ale zato aspoň nepatrně zpomaluje chladnutí vody před kohoutky a umožňuje dilataci trubek.
Další přestávka v zedničině nastala na úrovni budoucího sníženého stropu. Ten je vhodné v koupelně mít - jednak kvůli izolaci (tepelné i zvukové), jednak aby bylo kudy tahat elektriku (zadlabávat to klubko hadů do zdí by bylo moc pracné) a jednak proto, že srovnat křivě vybetonovaný stropní panel by byla pekelná fuška. Mírně předimenzovaný nosný rošt jsme udělali ze střešních latí 50×30 mm a dvou tlustších trámků, na něj se zespoda přišroubovaly sádrokartonové desky. Sádrokarton do vlhkého prostředí poznáte podle zelené barvy, obyčejný šedivý do koupelny nemůže. Spáry a hlavy vrutů jsou zarovnané akrylátovým tmelem, který se po zaschnutí vybrousí do roviny (tmelit a brousit se musí opakovaně po tenkých vrstvách, jinak to popraská). Pozor: tmel to chce ten obyčejný kýblíkový; existují i "turbo" tmely v tubách, které po zaschnutí zůstávají pružné a brousit skoro nejdou. Dutina nad stropem je odvětraná dvěma mřížkami v protilehlých obvodových stěnách.
Původní betonová stěrka měla k rovině hodně daleko, v koupelně se svažovala o víc než 2 cm směrem pod vanu. Prvním krokem byla vrstva betonu na hrubé vyrovnání (beton = 1 lžíce cementu + 3 lžíce písku + voda): nejdřív podle vodováhy úzká "ohrádka" po obvodu, potom vylití středu a srovnání latí do roviny ohrádky. To ale pořád nebylo dost rovné, takže druhým krokem byla samonivelační stěrka. Vypočítat z požadovaného cílového objemu potřebné množství prášku a vody je moc pěkný hlavolam (zrovna takovéhle slovní úlohy jsme ve škole neměli) a vážení dávky pro tři kýble na kuchyňské váze o nosnosti do 13 kg připomínalo práci mistra Scotty. Výsledná směs naštěstí vyšla správně tekutá a dostatečně homogenní. Pro příště: ten ježatý váleček, který pro vyrovnání rozlité stěrky doporučují příručky, opravdu stojí za pořízení. Já jsem se to snažil rovnat zubatým hladítkem a výsledek nedopadl úplně ideálně, stěrka se rychle separuje na prášek a vodu, hlazení tekuté hladiny nemá smysl a hrábnutím do tuhé vrstvy u dna vznikne prohlubeň, která už se sama nevyplní. Naštěstí byly nerovnosti jenom v řádu milimetrů a všechno se později bez problémů schovalo pod dlažbu. Jo, a pozor na těsnění u prahů: chce to něco lepšího než kousky latěk zatížené cihlami, stěrka je fakt hodně tekutá.
Přepážka mezi WC a stoupačkami byla původně ze dvou umakartových desek, horní otvírací a spodní vyndavací - údržbářův splněný sen. Po bouřlivé diskusi mezi táborem funkcionalistickým (udělejme to stejně!) a estetickým (zazděme to a nechme jenom malá servisní dvířka!) zvítězil kompromis: vyzdíme to jenom dole těsně nad úroveň nádržky WC (50mm ytongem), a to tak, aby to šlo v případě potřeby vybourat bez narušení bočních stěn. Nad to dáme rozebratelný dřevěný rám a přes něj sádrokarton a servisní dvířka budou největší, jaká se tam vejdou. Plán A byla "neviditelná" podobkladová dvířka, ale ta neexistují v rozměru, jaký potřebujeme. Takže došlo na plán B: improvizace ze střešních latí, jeklu 50×30, L-profilů, dvou pantů a magnetu ze starého harddisku. Po dokončení zídky a rámu mi došlo, že jsem udělal všechno v jedné rovině a tedy když rám obložím sádráčem, budu muset obložit i zídku, která tam tudíž vůbec nemusela být. No nic, stane se.
Prostorem stoupaček vede plechová větrací šachta a někde na střeše budovy sídlí centrální odsávací ventilátor, který se kdysi zapínal tlačítkem vedle sporáku. Protože tlačítko už asi dvacet let nefungovalo, zrušil jsem ho a nad sporák přišla digestoř s vlastním větrákem (mezitím přesně podle zákona schválnosti proběhla rekonstrukce domovních rozvodů elektřiny a větrák už prý zase funguje). Předepsaná minimální výška nad plotnami je větší než u původního pasivního plechového trychtýře, tak se původní díra na boku šachty musela přikrýt plechem a o kus výš vyvrtat nová.
Roura do sprchy se musela prodloužit o tloušťku nové zdi. Použité vybavení: pozinkovaný plech, vrtačka, trhací nýty, silikonový tmel. Místo původní zrzavé plechové zavírací mřížky přišla pevná plastová (na několika místech potřebovala trochu seříznout, aby se vešla), na místo je přilepená silikonem. Na WC původně žádné speciální větrání nebylo (dvoje nedoléhající dveře musí stačit každému), tak jsem přidal jednu díru do tubusu od sprchy. Odvětrává se přes ni zároveň i prostor stoupaček.
Původní rozvody byly hliníkové. Hliník má mizerné mechanické vlastnosti: zaprvé se rychle unaví a po několika opakovaných ohybech praskne, zadruhé pod tlakem teče, takže buď musíte pravidelně dotahovat všechny šroubky, nebo riskujete špatný kontakt, zahřívání, jiskření a požár. Proto jsme se rozhodli celý byt předělat do mědi, která je podstatně spolehlivější, a původní dvouvodičové zapojení TN-C předělat na bezpečnější třívodičové TN-S (se samostatným ochranným vodičem). Nutné vybavení: šroubováky, štípačky, holicí kleště nebo nůž a hlavně znalost příslušných norem a postupů. Byli jsme na to dva, jeden ovládal teorii a druhý praxi, mezery ve vzdělání nám doplnil kamarád elektrikář a zbytek už jsme zvládli vlastními silami. V zájmu prevence elektrošoků a požárů je dobré vědět:
Domovní rozvody se rekonstruovaly nedávno, takže nám až do bytu vede krásný měděný pětižilák 6 mm2. Živá je jenom jedna fáze, ale pro jistotu jsme si připravili svorky a samostatné okruhy na všechny tři. Místo původních pěti jističů pro celý byt jich teď máme osm plus 30mA proudový chránič pro koupelnu. Vzhledem k tomu, že většina jističů je pro jádro, přesunuli jsme hlavní rozvaděč přímo na něj a ten původní jsme rekvalifikovali na hnízdo pro klubko žížal a pár svorek. Do ytongu se drážky pro kabely dlabou snadno, tak jsou rozvody v jádře schované pod povrchem nebo nad sníženým stropem. Ve zbytku bytu byly původní kabely zalité v betonu; ty pod vrstvou stěrky na podlaze by ještě teoreticky šly vysekat (i když by to byl masakr, hlavně pro sousedy), ty ve stropních panelech ani náhodou, takže nové dráty vedou po povrchu v lištách a přívody k lustrům jsou zatmelené ve spárách mezi stropními panely.
Neobložené plochy jádra jsme omítli. To se nejdřív na stěnu nanese vrstva lepidla, potáhne se perlinkou (to je taková síťka s asi pětimilimetrovými oky) a další vrstvičkou lepidla se zahladí plus mínus do hladka. Potom se štukuje: nejdřív se nanese štuk (jemná vápenná omítka) a nahrubo se uhladí, nechá se zavadnout a pak se mokrým filcovým hladítkem "roztočí" a vyhladí do finální roviny. Na to už přijde vrchní nátěr.
Doporučený postup pro interiér koupelny: srovnat všechny stěny do roviny (ytong obroušením, panely nanesením vrstvy lepidla) a znivelovat podlahu, všechno napenetrovat disperzí (nekupujte jí desetilitrový kanystr, dva tři litry bohatě stačí), potom natáhnout hydroizolační nátěr (s těsnicími páskami v rozích) a přímo na něj lepit obklady a dlaždice. Mezi izolaci a dlažky v žádném případě nepatří štuk a podobné vodou rozpustné hmoty. Na obkládání potřebujete řezačku na dlažky (dalo by se řezat i ručně diamantovým kolečkem, ale je to o dost pracnější a méně přesné) a zubaté hladítko k nanášení lepidla (zuby 6 nebo 8 mm velké), jinak se nedá dodržet rovnoměrná tloušťka vrstvy a tedy rovná plocha. Do mokrých prostorů se používá speciální modifikované lepidlo. Pro materiál jsme zajeli přímo ke zdroji do Rakovníka, kde jsme dostali všechno i s návodem. Mezi předváděcími vzorky v hnědých, šedých a jinak vyblitých odstínech nás praštila do očí jedna vesele barevná sestava, kterou jsme se rozhodli v rámci možností napodobit (později jsme zjistili, že vyblité světlé odstíny mají něco do sebe: není na nich vidět každá šmouha):
Obkládání stěn je dobré začít od druhého řádku, který postavíme na vodorovnou lať, a první řádek pod něj dořezat a dolepit dodatečně. Na záchodě jsem začal optimisticky rovnou od podlahy a od třetího řádku výš jsem se nestačil divit, kam mi ty čtverečky ujíždějí, protože podlaha nebyla ani zdaleka tak rovná, jak by bylo potřeba (samotná nivelačka by asi byla v pohodě, ale izolační pásky v rozích přidaly pár nepravidelných milimetrů). Přebytečné lepidlo ze spár vyškrabujte nejpozději druhý den; sice to jde i později, ale to už je tvrdé a hodně se nadřete. Z hladké glazury ho dostanete suchým hadříkem. Díry pro zásuvky a kohoutky do obkladaček buď vyvrtáme diamantovou korunkou (líp to jde z rubu), nebo vyzobeme štípačkami (nelámat, jenom mačkáním ukusovat asi třímilimetrové kousky). Podlahové dlaždice jsou tlustší a tvrdší, štípačky nemají šanci, výřezy pro futra jsem musel vyříznout flexou (diamantový "Turbo" kotouč). Spoj mezi panely, který vychází 30 cm od kraje jedné stěny v koupelně a původně byl schovaný za umakartem, jsme pro jistotu překryli dilatační lištou, aby nám nepraskalo obložení, kdyby se zeď náhodou pohnula.
Spárovací hmota se nanáší a do spár vtlačuje gumovou stěrkou. Zhruba po půl- až hodině (podle rychlosti schnutí) vezmeme kulatou dřevěnou tyčku a projedeme s ní všechny spáry, aby získaly správný konkávní profil. Po další zasychací pauze umyjeme mokrým hadrem zbytky hmoty z čelních ploch dlaždiček a nakonec po zaschnutí suchým hadrem odstraníme kocoury. Spárování je docela fuška a je potřeba stihnout všechny operace v jednom dni, spárovačka údajně drží i na glazuře a po zatvrdnutí už by nemusela jít umýt.
Množství obkladaček jsme vypočítali z celkem přesného výkresu i s drobnou rezervou, ale pak jsme přidali ještě doporučených 20 % navíc ("profíci dávají 10, tak radši dejte víc, ať vám to vystačí"). Nakonec nám jich zbyla taková hromada, že se mohl obložit i celý prostor za kuchyňskou linkou; sice vyštukovaný, ale trvale mokro tu nebude, tak nám to snad neopadá. Žlutá a bílá došly nejdřív, tak se kout za sporákem, který nebude vidět, doplnil červenou. Horní hrana obložené plochy je umístěná 1 cm pod spodní hranu závěsných skříněk, spodní hrana (referenční vodorovná čára) končí kousek pod úrovní pracovní desky. Plochy pod referenční čárou se musely obkládat odshora, což je dost zdlouhavé - dlažky se musí podpírat, aby nesjížděly.
Vrtání do obkladaček a dlaždic: do středu ťukneme důlčíkem, aby odprýskla glazura a vrták po ní neujížděl. Vrtáme na nízké otáčky bez příklepu; jakmile se vrták prokouše glazurou, jde to snadno. Když dojedeme na beton, už se dá příklep zase bez rizika zapnout.
Pro těsnění závitů na armaturách existují různé teflonové pásky a nitě, ale úplně nejlíp se nám kupodivu osvědčila stará dobrá koudel napuštěná fermeží. Úspěšnost stoprocentní, navíc je podstatně levnější a hezky voní.
Na záchodě se začalo rohovým umyvadýlkem. Visí na dvou šroubech (ty pořídíte jako "sadu pro kotvení umyvadel") a mezi ním a stěnami jsou nalepené mezivrstvy ze zbytků lina. Dá se pořídit i speciální samolepicí pěnová guma, ale takhle to bylo jednodušší a výsledek stejný. Spáry jsou nahoře a po stranách vyplněné bílým sanitárním silikonem (sanitární silikon je takový ten co smrdí po octu; nezaměňujte s univerzálním nebo neutrálním silikonem, který nemá protiplísňové vlastnosti). Díra pro stojánkovou baterii je zaslepená, protože jsme použili nástěnnou, která líp drží, je jednodušší na instalaci a hlavně může být tak vysoko, že se pod ni pohodlně vejdou ruce (už jsem viděl nespočet umyvadel, kde se do proudu vody těsně u zadního okraje daly strčit sotva konečky prstů).
Záchodová mísa je přišroubovaná k podlaze dvěma vruty (musel jsem je vyměnit, ty dodané výrobcem byly moc krátké) a opět podložená linem a opatlaná silikonem. Zaplať pánbu za ohebnou harmonikovitou odpadní rouru, která pobere jakoukoli nepřesnost. Škvíru kolem ní někdy možná ještě něčím vypěníme. Mimochodem: výběr mísy byl docela dlouhý, než jsem našel tuhle, kde nálož při dopadu ani moc nešplouchne, ani nezůstane smrdět na suchu. Šestilitrová nádrž je na spláchnutí dvoulitrového bazénku celkem overkill, osvědčilo se ubrat dva litry pomocí petky postavené do nádržky.
Sprchová vanička z litého mramoru (což je obchodní název pro vodovzdorný beton potažený vrstvičkou plastu) byla dodána s hromadou krásných šroubovacích nožiček, které ovšem byly moc krátké a do křivě zalitých matic nešly pořádně zašroubovat. Tak jsme použili jenom tři, kterými se seřídila přesná rovina, a nosnou funkci převzaly podpěry ze zbytků tvárnic, na které přes vrstvu lepidla vanička dosedla. Výška byla daná sifonem a nutným spádem a délkou odpadního potrubí. Kulatý okraj vaničky je podezděný posledními zbytky ytongů, obroušený a obložený (už bez hydroizolace - stěna je tenká a vnitřek odvětraný, tak snad nebude vlhnout). Servisní dvířka 150×150 mm se musela trochu seříznout (nejlíp to šlo frikční pilkou neboli papírovým kolečkem ve vysokootáčkové mikrovrtačce), ale nakonec se vešla. Spára mezi vaničkou a stěnami je vyplněná silikonem a padlo ho tam docela dost, protože stěny nejsou přesně kolmé. Zástěnu se podařilo sestavit až po spilování otřepů v drážkách a namazání styčných ploch skel a těsnění, předtím na zaražení skla do drážky nestačila ani celá moje váha. Na závěr se dolepily poslední kousky ozdobného obkladového proužku (tlustšího než okolní obkladačky, proto musel počkat až po zástěně) a všechny spáry se vypatlaly silikonem. Následovalo zkušební osprchování, při kterém se zjistilo, jak vysoko cáká voda, a těsně nad tuto hranici se potom přišroubovaly košíčky na šampony a mýdla.
Prostor pod umyvadlem si přímo říká o využití, tak jsme vybrali typ se skříňkou. Zároveň se tím zjednodušilo kotvení, protože váhu umyvadla nese ta skříňka a kotvy ve zdi jenom brání převrácení. Skříňka stojí na čtyřech nastavitelných kovových nožičkách. Existují i bez nožiček, ale takové nebrat, protože dřevotříska na mokré podlaze dlouho nepřežije. Mezi umyvadlem a stěnou je opět vrstva lina a ve spáře silikon. Výška kohoutku vyšla tak akorát na mytí, i kýbl se pod ním dá pohodlně naplnit, jenom dvoulitrová petka se pod něj nevejde, takže nad dřezem bude nutný pořádně vysoký kohoutek.
Pračka už byla jednoduchá: jedna hadice na přívod, jedna na sifon, jeden kabel do zásuvky a hotovo. Mezera mezi pračkou a sprchou vypadá divně, ale je tam úmyslně: kdyby se někdy tahle úzká pračka vyměnila za širší, zbyde místo akorát na kohoutek a sifon a ani centimetr navíc.
Věšák na ručníky visí v koutě nad pračkou, takže nepřekáží v prostoru, kudy se chodí, a dosáhneme na něj ze sprchy.
Původní lino muselo pryč - už bylo zvlněné, promačkané, na některých místech děravé, ve spojích se rozpadalo a izolační vrstva pod ním byla v exponovaných místech dezintegrovaná málem na molekulární prach. Betonová stěrka pod ním má k dokonalé rovině daleko, ale pro naše účely stačí. Přelít ji půltunou samonivelačky by bylo moc riskantní, nejspíš by prosákla k sousedům o patro níž (což ověřil brácha za stejných podmínek na jiném místě). Takže jenom nové lino a konec. Nejdřív jsme ho položili jen tak, ale ukázalo se, že je moc tvrdé a studí, tak pod něj ještě přišla vrstva bublinek a už je to super. Pěnová izolace se pokládá tak, aby se jednotlivé pásy nepřekrývaly; k provizornímu spojení stačí pár kousků izolepy, pod linem už se pak nehne. Lino se nejdřív položí tak, že se jednotlivé pláty trochu překrývají, a po nějaké době (den nebo dva) volného ležení se zařízne přesně na styk a za studena se svaří speciálním rozpouštědlem. Při řezání pozor, je potřeba pořádný tuhý nůž a pevná ruka, co udrží kolmici. Odlamovák moc pruží a vzniklý milimetrový přesah se pak hodně špatně odstraňuje, spára se zaplňuje ještě hůř. Nakonec se přilepí obvodové pásky (třeba chemoprénem, spotřeba je v řádu mililitrů) a může se nastěhovat nábytek.
Skříňky jsou většinou z druhé ruky, jedna ze třetí a jedna naopak nová. Rozdíly v hloubce zakryla pracovní deska, drobný nedostatek šířky nám nevadí (přesah desky na pravém konci je ideální místo na pověšení košťátka a lopatky), výšky jsou naštěstí stejné. Díra pro dřez je vyříznutá elektrickou přímočarou pilkou a doladěná rašplí, stejně vznikl i výřez pro sifon v horním fochu (tahle skříňka původně nebyla pro dřez určená). Všechny skříňky jsou sešroubované dohromady a zespoda k desce, spára mezi deskou a stěnou je vyplněná silikonem (existují na to i speciální těsnicí lišty, ale silikon mi připadá spolehlivější) a to je všechno, kotvení ke stěně ani k podlaze není vzhledem k váze potřeba. Jestli se někdy zblázníme a pořídíme si myčku nádobí, měla by se vejít do té 60cm skříňky napravo; přípojky na elektřinu, vodovod a odpad máme připravené. U sporáku pozor na předepsané odstupy od okolních stěn a skříněk a také na to, kudy vede elektrická šňůra a plynová hadice - pochopitelně nesmí ležet na horké zadní stěně trouby.
Výšku závěsné části linky diktuje digestoř. Každá skříňka visí na dvou 12mm hmoždinkách (možná zbytečně moc, ale lepší než aby se něco utrhlo) a jsou sešroubované dohromady, aby se nehýbaly. Napájecí šňůra digestoře vede lištou zapuštěnou ve zdi do zásuvky nahoře u stropu. Zářivka, která původně ležela nahoře na lince, se přestěhovala na strop a pod linkou přibyl ledkový pásek napájený z malého dvanáctivoltového adaptéru přišroubovaného zespoda.
Malování, uklízení, stěhování nábytku, výměna koberce v jedné místnosti, další stěhování, uklízení, mytí a vysávání... však to znáte.
Finanční náklady na celou rekonstrukci se vyšplhaly těsně nad 90000 Kč, časově to vyšlo zhruba od května do prosince (s různě dlouhými přestávkami podle toho, kdy měl kdo dovolenou, kdy měli kde otevřeno, jak dlouho co tvrdlo a kdy si kdo chtěl odpočinout) a vysloužil jsem si neoficiální výuční listy v oborech zedník, instalatér a elektrikář :-).
* * *
Od rekonstrukce uplynuly dva roky. Jak se co osvědčilo?
Jediná věc, která mi vyloženě vadí, je sprchová baterie, která se chová jako dvoupolohový regulátor s hysterezí, naladit na ní rozumně teplou vodu chce hodně cviku a po každém zavření se musí ladit znova. Až doslouží, vyměníme ji za jiný typ. Jinak celý byt funguje jedna báseň a čím víc jiných rekonstrukcí a staveb vidím, tím jsem radši, že jsme to udělali tak, jak jsme to udělali.