Vždycky se usmál, když Serenity poprvé políbila atmosféru.
Tohle byl okamžik, který odděloval dobré piloty od špatných: lajdácký vstup do atmosféry stojí palivo navíc, dobře provedený ho naopak spoustu ušetří a výsledný rozdíl může tvořit hranici mezi zdravým ziskem a katastrofální ztrátou. Správně nalétnout do atmosféry je umění. Počet proměnných, které musíte sledovat, najednou stoupne o několik řádů: tvar lodi, sklon její přídě, polohovací trysky, rychlost, směr, hustota a přesné složení horních vrstev vzduchu - zkrátka všechno.
Mal si toho samozřejmě nikdy nevšiml, stejně tak ostatní. Všimli by si toho jedině tehdy, kdyby něco udělal špatně; potom by ho nepochybně odměnili širokou škálou vyčítavých pohledů a poznámek. A také by se to projevilo na jeho výplatě, stejně jako na výplatách zbytku posádky.
Ale nic z toho nebyl ten pravý důvod, proč se každý jeho vstup do atmosféry blížil téměř k dokonalosti; dělal to tak proto, že to měl rád. Ve vesmíru si pilot mnoho dobrodružství neužije, a když ano, je to obvykle spojeno s nějakým druhem smrtelného nebezpečí. Ale první pohlazení atmosférou na úplně nové planetě, přechod do klouzavého letu, zpomalování, udržování rovnováhy mezi teplotou pláště a spotřebou paliva, mezi umělou a přirozenou gravitací - cítit se jako součást lodi, jak to ani naše zlatá Kaylee nezná - to jsou ty pravé okamžiky života. Ty nejlepší.
Zachytil první náznak vychýlení směrovky, zvedl příď, položil pravou ruku na plynové páky a pak už nedokázal dál sledovat detaily, protože tohle už nebylo o pohybování kniplem - už ne akce a reakce, ale jedna dlouhá reakce a všechny podrobnosti se rozmazaly. Pilot na řízení, řízení na loď, loď na vzduch, vzduch na gravitaci, gravitace na pilota. Tohle všechno se slilo dohromady, zatímco si Serenity zpívala svou píseň, kterou slyšel pouze Wash. A po nekonečných dvaceti vteřinách bylo po všem tak náhle, jako by se vůbec nic nestalo; kostky jsou vrženy, těžší část je za námi a všechno je, bohužel, zase tak snadné jako dřív.
Na této části Héry bylo zrovna ráno.
Ze sedadla druhého pilota se ozval Mal: "Jak vyšel vstup?"
"Jako obvykle. Všechny jsou stejné."
"Kolik zbývá času?"
"Dvacet minut, plus mínus. Tedy pokud nás náhodou nepřevrátím a nenapálíme to do země, kde zahyneme v pekelné explozi - to by bylo o něco rychlejší."
"OK. A... tohle radši nedělej."
"Dobře."
Wash se usmál a Serenity vklouzla do atmosféry.
Viděl, jak se pilot usmívá svému vlastnímu vtipu. Byl v pokušení říct nějakou peprnou poznámku, ale místo toho jenom odvrátil pohled. Co to se mnou je?
Přehrál si v hlavě několik předchozích dní téhle cesty. Byl příkrý na Kaylee, trpělivý na Jayna, Zoe skoro ignoroval a právě teď položil pilotovi bezvýznamnou otázku, jenom aby porušil ticho - ticho, které mu obvykle nevadilo, které měl většinou rád.
Musí to být tou zakázkou. To je jediné možné vysvětlení. Na téhle práci musí být něco, co ho znervózňuje.
Znovu si všechno prošel od začátku: první kontakt s klientem (vypadal v pořádku: veřejný inzerát, žádná možná spojitost s jeho posádkou), kontakt s jeho zástupcem (přes videofon; měl raději trvat na osobním setkání?), plán na předání zboží (přehledná plochá oblast, kde je jakékoli přepadení prakticky vyloučené) a záruka poctivé platby (Flush říkal, že toho člověka, Sakaryu, zná celé roky a nikdy neslyšel o tom, že by z nějakého obchodu vycouval).
Takže co je sakra za problém?
Jestli už se dostal do stádia, kdy větří potíže prostě proto, že všechno jde moc hladce, měl by všeho nechat a hao xianshi de gongzuo ba.
Když ucítil nepatrné zakolísání váhy a uslyšel, jak se rozjíždí antigrav, vstal, opustil můstek a zamířil k nákladnímu prostoru, kde se protáhl kolem naskládaných hranic dřeva.
Jak se dalo očekávat, Jayne už tam byl. "Pošlou nám sem nějaký lidi na to vykládání? Ne že by se mi chtělo nosit -"
"Pošlou," řekl.
Svalovec se na něj podíval. "Jseš v pořádku?"
"Proč bych neměl být?"
"Protože se chováš divně."
Mal pokrčil rameny. "Ne. Všechno je super," prohlásil. "Žádný důvod ke starostem."
Jeho váha o něco narostla, jak se Serenity blížila k zemi.
Se zafuněním povolila vyrovnávací ventil na pravoboku o půl stupně. Potom klíč vyměnila za ampérmetr, zapojila ho do příslušného obvodu a zkontrolovala hodnotu. Otočila se k Zoe, která se opírala o přepážku vedle její houpací sítě.
"Tohle by mohlo stačit."
"Stačit k čemu?"
"Necítila jsi to škubnutí, když nabíhal antigrav?"
"Ne, toho jsem si nevšimla."
Kaylee se zamračila. "No, tak nic. Jo, Zoe?"
"Hmmm?"
"Chová se kapitán divně?"
"Myslíš jako ještě víc než když odešla Inara?"
"Aha."
"Hmm?"
"Tím to asi bude. Že odešla Inara."
"Zlato," řekla Zoe, "mám tě moc ráda, ale někdy jsi trochu pomalejší."
"Tak proč jí teda..." nedořekla.
"Přece znáš kapitána." odpověděla Zoe.
"Ne, neznám."
"No, já vlastně asi taky ne."
Kaylee vrátila ampérmetr do krabičky a krabičku do skříňky. "Už jsme skoro dole. Vyrazíme pak na průzkum?"
"Už jsem tady byla," řekla Zoe.
Zvedla se a zamířila k nákladnímu prostoru. Kaylee vyrazila za ní. "Miluju nové světy," řekla. "Jsou tak plné možnos-"
"Já ti to neberu."
Kaylee po ní střelila pohledem.
"Promiň," řekla Zoe.
"To je od té doby poprvé, co se vracíš na Héru?"
"Podruhé."
Celou cestu ke schodišti už nepromluvili ani slovo. Nakonec Zoe řekla: "Musí to být pro tebe těžké být pořád veselá na lodi plné morousů jako jsme my."
"Vůbec ne," zasmála se Kaylee. "Já jsem taková pořád. Nic na světě mě nedokáže rozhodit."
Mal a Jayne už byli na místě a zrovna se otvíraly hlavní dveře.
Už dávno zjistil, že někdy je zbytečné se svou sestrou diskutovat, takže když řekla: "Jsou tady duchové, Simone," prostě odpověděl: "Neboj, zůstáváme na Serenity."
"Oni už jsou i tady."
"Duchové nám nemohou ublížit, River."
"Ubližují Zoe."
"Zoe se o sebe umí postarat."
"Někdy mi pokládají otázky, na které neumím odpovědět. Někdy mi pokládají otázky, na které nechci odpovědět. Chtějí vědět, jestli měli pravdu, Simone. Jak mám vědět, jestli měli pravdu?"
Simon svoji sestru objal.
"Teď jdou ven," řekla. "A nechají za sebou stopy. Řekni jim, že už není takový, jaký býval."
"Kdo, River?"
"Duch. Ten, který zůstal naživu."
Simon se ani nepokoušel představit si, jak může být duch naživu; tolik věcí, které jeho sestra říkala, zkrátka nedávalo smysl. Problém byl v tom, že říkala také příliš mnoho věcí, které smysl dávaly.
"Víš, co si myslím?" zeptala se River.
"Co si myslíš?"
"Myslím, že bys měl dát Kaylee pusu."
Zmateně na ni zíral. "Proč bych... proč... o čem to vlastně mluvíš?"
"Co? Ještě jsi o tom nepřemýšlel?"
"Samozřejmě, že ne."
River se na okamžik hluboce zamyslela. "Jak myslíš," řekla, "ale já to za tebe neudělám."
Héra křupala pod jeho podrážkami.
Jaynovy boty byly podobné těm, které nosili cantonští bahňáci - vysoké do půli lýtek a zapnuté třemi přezkami. Navíc měly ocelí okované špičky, které chránily prsty před čímkoli, co by na ně spadlo, a také představovaly jistou výhodu v hádkách, kde se jako argumenty používají kopance.
"Male, kolik tady budem mít času?"
"Času na co, Jayne?"
"Na nějaký to pití a možná trochu sexu. Už je to docela dlouho, co -"
"Záleží na tom, jak hladce to tu proběhne. V ideálním případě nám zbyde zhruba den volna."
Zoe dodala: "A nám vždycky všechno vychází hladce, že ano, pane?"
Jayne poplácal svoji zbraň, Greer Model B s rozšířeným zásobníkem, a řekl: "Kdyžtak mám s sebou vyhlazovátko."
"No výborně," řekl Mal. "Teď se cítím opravdu klidný."
"Hele, hlavně když v klídku doděláme tenhle zatracenej džob a -"
"Jayne, to stačí."
"Mimochodem, Jayne," řekla Zoe, "jak to, že najednou tolik toužíš po baru?"
"Normálka. Když každej den po celý měsíce vidim ty samý obličeje, docela se okoukaj."
"Hmmm," zamyslela se Zoe.
Zoe pohlédla na kapitána; vypadal, že je zrovna duchem nepřítomen. Ale "vypadal" bylo to jediné, co se v tomto případě dalo říci - znala kapitána dost dlouho a už párkrát zažila, že si všiml drobností, o kterých si myslela, že je přehlédl. A určitě si všímal věcí, které neviděla ona, a uměl si je dát dohromady. Sice byl ze všeho nejvíc hrdý na svoji schopnost vymyslet dobrý plán, ale byla to především tahle druhá dovednost, která je dostala z mnoha situací, ze kterých by nikdy neunikli: schopnost rozeznat drobné nepatřičnosti, poznat, co znamenají, a správně na ně zareagovat.
Třeba tenkrát, zrovna na téhle yongyuan bei ding wei laipigou de wanju hroudě zvané Héra, kdy na opuštěné cestě zahlédl převrácený zásobovací náklaďák a rozhodl se obejít ho půlkilometrovou oklikou, čímž se vyhnuli velice ošklivému přepadení. A takovéhle věci dělal dál a dál. Takže by asi měla věřit, že si Jaynova podezřelého chování všiml, a nejen to, že i odhalí, co znamená. Což už bylo nad její možnosti.
Jenomže kapitán poslední dobou není ve své kůži a to je důvod k obavám.
"Město" Yuva začínalo zničeho nic, v místě, kde se cesta rozdělila na dvě hlavní ulice, které se souběžně táhly asi kilometr a půl. Ta jižnější z nich (podle cedule "Jižní ulice") by vás zavedla na vrchol pahorku, odkud pokračovala do hornické čtvrti, což bylo v podstatě jiné, větší a mnohem špinavější město. Severní ulice byla o nějakých osm set metrů delší a končila u budovy bezpečnosti. Napravo na Jižní ulici stálo čistotou zářící skladiště s hrdým nápisem "Firemní skladiště", naproti němu se zelenalo cosi jako park s několika zakrslými stromy a rybníčkem.
Sakaryovo sídlo (bílé, čtvercové a působivé) bylo usazeno na jakémsi kopečku - zřejmě umělém a také uměle zeleném - hned vedle skladiště.
Zoe dál přemýšlela o Jaynovi a přitom neustále pozorně sledovala prázdnou ulici - zvyk tak hluboce vrytý pod kůži, že už se ho nikdy nezbaví. Mohla by si o tom, co se děje s kapitánem, popovídat se svým Washem? To ale bylo mezi nimi vždycky dost ožehavé téma.
Pokračovali dál ulicí až k bráně ve zdi, za kterou stoupala po úbočí kopečku dlouhá příjezdová cesta. Celek vypadal spíš absurdně než impozantně - proč stavět své sídlo stranou od takhle malého městečka s pouhými dvěma ulicemi?
Na severní straně stála malá krychlovitá cihlová budova s čínským nápisem "kancelář".
"Řekl bych," ozval se kapitán, "že tohle bude ono."
"Bezva," odpověděl Jayne. "Pojďme vyzvednout ty zatracený prachy."
"Nemusíš pospíchat," řekl kapitán. "Stejně tady budeme muset počkat na instrukce ohledně vykládání a na výplatu budeme čekat ještě déle."
"Wo taoyan dengyideng. Jak dlouho?"
"Nejspíš několik hodin. Možná den. Bohatým lidem trvá dlouho než se odhodlají rozloučit se s penězi. Počítáš s tím, Zoe?"
"Samozřejmě, pane. Pojďme dál."
Vyrazili za kapitánem.
Nelíbilo se jí, že z ní má Kaylee strach, a proto se pokud možno vyhýbala strojovně. Věděla, proč se jí bojí. Kaylee toho sice ví hodně o motorech, ale nechápe, jak snadná pro někoho může být fraktální geometrie. Všechno to zavinila ta událost před několika měsíci, kdy ji Kaylee viděla počítat s tolika proměnnými najednou - během přestřelky na té orbitální stanici. Příliš mnoho proměnných a příliš rychle vyřešená rovnice; to Kaylee nedokázala pochopit a proto má strach.
River se jednou pokusila vysvětlit, že úlohy z fraktální geometrie se řeší snadněji, když na to jdete zevnitř, ale vyznělo to zmateně.
Komunikace je mnohem obtížnější, protože ke zformulování věty potřebujete spolupráci několika různých částí mozku, z nichž každá pracuje jinou rychlostí, a ta část, která má větu převést na zvuk, pracuje ještě úplně jinak rychle a navíc jsou ve vašem mozku ještě ti mravenci, kteří se pletou úplně do všeho.
Jednou to zkusila vysvětlit Simonovi, ale jeho jedinou reakcí byl ten pohled říkající "velice mě to zajímá a jsem trpělivý". Tenhle pohled nesnášela.
Zrovna teď se tak zase tvářil, když seděl na ošetřovně vedle jejího lůžka a studoval její vnitřek na svých grafech a mapách, ve kterých stejně chyběli mravenci.
"Bylo by dobré, kdyby sis vzpomněla na víc," řekl. "Na to, co s tebou všechno dělali. Řekli ti vůbec, co z tebe zkoušejí udělat?"
"Ano," odpověděla. "Řekli mi, že to nejsou opravdoví mravenci."
"Mravenci?"
"Ano. V mém mozku. Nejsou to opravdoví mravenci, to vím. Jenom jim říkám mravenci, protože mi tak připadají, když úplně všude pobíhají a nevidím přes ně to, k čemu se chci dostat. Říkám jim mravenci, ale mravenci to ve skutečnosti nejsou."
"Dobrá."
"Ve skutečnosti to jsou termiti."
Nenápadně se na něj podívala. Zase měl ten Pohled.
"River -"
"Kdybych byla hlubší než mé ústí, tvořila bych tůň. Ale to by předpokládalo, že pořád někam teču. Jenže já jsem pořád tady. A myslím, že je příliv a teču nazpátek."
(Pozn. překl.: river = řeka, to by mohlo dát předchozímu odstavci aspoň nějaký smysl. Potíž je v tom, že River nerozumí ani její bratr, natožpak já)
"Netečeš nikam. Já jednou zjistím, co ti udělali, a vrátím to do původního stavu."
"Ale ne dřív než se vrátí."
"Kdo, River?"
"Kdo?"
"Kdo se vrátí?"
"Aha. Nikdo. Každý, kdo se dostane tak daleko, se už nikdy nemůže doopravdy vrátit. Ale kapitán to neví."
"River, nějak vůbec nerozumím tomu, co říkáš."
Samozřejmě, že nerozumí. Jak by také mohl, když si myslí, že pravděpodobnostní linie existují jenom metaforicky. Když všechno, čemu potřebuje rozumět, je jenom on sám. Když si od všeho dokáže udržet odstup. Když nechápe, že duchové, kteří nikdy nezemřeli, vám mohou ublížit, a nemá ani tušení o tom, že správné odpovědi vždycky patří k chybným otázkám a můžeme si být jisti, že když se zastaví čas, nic se už nikdy nezmění a -
"River?"
"Přemýšlela jsem."
"O čem?"
"O ničem. Nemáš hlad? Mohla bych něco uvařit."
"Kdy ses naučila vařit?"
Místo odpovědi na něj vyplázla jazyk.
Simon se láskyplně usmál. "Něco malého bych zakousl. Neměli bychom se zeptat Kaylee, jestli si dá s námi?"
"Ne. Nemá mě ráda."
"Samozřejmě, že má."
"Ne, nemá. Bojí se mě od té doby, co jsem vyřešila tu úlohu z fraktální geometrie."
"Proč by se tě měla bát kvůli tomu, že řešíš geometrické úlohy?"
"Někteří lidé se zkrátka bojí čísel."
| < Prolog | Obsah | 2. kapitola > |