Reproduktor zapraskal: "Male? Co se tam u vás děje?"
"Ahoj, zlato," odpověděla Zoe. "Nic moc. Trochu po nás střílejí."
"Aha. Jinak v pořádku?"
"Celkem ano."
"Střílíte i vy po nich?"
"Ještě jsme nevymysleli, jak na to."
"Tak proč už dávno nejste pryč?"
"Nemůžeme. Odstřelili nám antigrav."
"Bei yachi yange de shuiniu de zinü. Dostanete se ven z raketoplánu?"
"Teď zrovna ne. Myslím, že jich je aspoň šest a pořád se nám trefují do dveří."
Wash si vzpomněl, jak kdysi museli svařit vzpříčené, netěsnící dveře na druhém boku stroje, a v duchu zaklel ještě jednou.
"Mohli byste ten raketoplán aspoň otočit."
"Bez antigravu?"
"Ano."
Téměř viděla, jak kapitán nastražil uši. Bezhlasně vyartikuloval: "Ty bys to zvládla?"
"Washi, řekni mi jak."
"Odstav ovládání křídel, aby se nevysunula. Víš, jak se to dělá?"
Zoe se rozhlédla po kokpitu. "Nevím -"
"Nalevo pod palubní deskou. Je tam malý stříbrný přepínač s cedulkou S. E. Over."
"Mám ho."
"Výborně. Čumák tlač pořád dolů. Celou dobu, jako při střemhlavém letu. Pak mu dej trochu šťávy. Jenom trošku - jestli to přeženeš, skončíte na zádech."
"OK."
"Potom obě příďové manévrovací trysky na plný plyn a knipl narvi nadoraz na tu stranu, na kterou se chcete otočit. Jakmile budete tak ve čtyřiceti procentech otočky, musíš všechny trysky zase rychle vypnout."
"Ve čtyřiceti procentech? Jak -"
"Odhadem."
"Dobrá, Washi. Chápu to."
Začala pečlivě nastavovat potřebné ovládací prvky.
"Poslyš, Washi," ozval se kapitán.
"Ano, Male?"
"Proč jsi vlastně zavolal?"
"Nějak ani nevím."
"Nevíš?"
"Mělo to něco společného s tím, co říkal pastor. O tom, že bychom měli věřit River."
"Potom mi to budeš muset vysvětlit."
"Pokusím se."
"Připravena, pane," hlásila Zoe.
"Promluvíme si později, Washi," řekl kapitán. "Zoe, rozsviť nějaká venkovní světla. Chci se podívat, jestli se na pravoboku máme kam schovat. Jestli se tohle podaří, budeme tam muset doběhnout hodně rychle."
Zapnula reflektory, zatímco vyhlížel ven. Pár dalších kulek zazvonilo o trup. "Hundan, pokoušejí se zabít nevinný raketoplán," poznamenal. "OK, vidíš támhletu skálu? Ten velký balvan?"
"Vidím."
"Okolo je spousta stromů. Přesně tam poběžíme."
"Ano, pane."
Přikývl a znovu zaujal místo u dveří.
Přejela rukama popořadě po všech pákách a tlačítkách, které bude potřebovat. Pro jistotu dvakrát.
"Jsem připravena," řekla.
"Já taky."
"Radši byste se měl něčeho chytnout, pane."
"Už se držím. Pojďme na to."
"Ano, pane."
Potlačila řídicí páku co nejdál dopředu. Žádná reakce, pochopitelně, jenom slabý protitlak. Zhluboka se nadechla a během výdechu přidala trošku plynu, potom ještě trošku, potom -
Stroj se zachvěl a zvedl záď, Zoe se teď dívala přímo do země. Za sebou slyšela, jak se kapitán snaží udržet na nohou.
Zapálila obě manévrovací trysky a smýkla raketoplánem do strany, jenže pak letoun poskočil tak, že to určitě nemohlo být správně. Poprvé za deset let ucítila paniku, zhasla trysky a vyrovnala knipl. Zatímco popadala dech, uslyšela, jak se otevírají dveře.
"Pohyb!" křikl kapitán.
Chtěla mu vysvětlit, že se jí to nepovedlo, že zpanikařila, že jsou natočeni pořád stejně a že se zrovna chystá vběhnout do nejsoustředěnější palby, jakou viděl od dob války. Bránily jí v tom jenom dvě věci. První byla, že kapitán už byl venku. A ta druhá, že ona také.
Rozhlédl se, našel skálu přesně tam, kde měla být, a rozběhl se k ní. Poslední metry překonal vzduchem a parakotoulem přešel do kleku na jednom koleni. V příštím okamžiku se vedle něj objevila Zoe, rovněž v pokleku a s vytasenou zbraní.
"Dobrá práce, Zoe. Zvládla jsi to naprosto přesně."
"Díky, pane."
"Máš představu, kterým směrem od nás je druhý raketoplán?"
"Ano, pane. Hned za tímhletím a všemi těmi pistolníky."
"Aha. Takže máme před sebou dlouhou okliku."
"Ano, pane."
"Dobrá. Je čas se trochu proběhnout."
Vyrazili.
Sem tam někde poblíž zablikala světélka a zaštěkaly výstřely. Velice jí to připomínalo závěr války na Belerophonu, kde poprvé dostali pořádně naklepáno; kde zjistila, jaké to je být na straně poražených.
Setřásla vzpomínky a soustředila se na běh, který byl dost obtížný sám o sobě. Troška slabého světla z bledého srpku dorůstajícího měsíce a ještě o něco slabší záře z druhého stačila právě tak na to, aby při troše opatrnosti nevrážela do stromů a neztratila z očí kapitána.
Les postupně řídl. "Nepředpokládám, že víš, jak jsme od toho druhého raketoplánu daleko?"
"Ne, pane. Přistála jsem půl kilometru východně od vás, ale obávám se, že nevím, jak daleko jsme teď doběhli."
"Dobrá... co je to za zvuk?"
Oba se zastavili a chvilku naslouchali. "Koně," prohlásil kapitán.
"Ve volném terénu nás chytí snadno."
"To ano. Jsem zvědavý, jestli se stihneme vrátit do lesa."
"Zoe? Zkusili jste to?"
Trochu přidal plyn, aby zpomalil sestup. Výškoměr seřízený na místní podmínky říkal, že je jenom nějakých devět set metrů nad zemí.
"Zoe? Male? Jste tam?"
Nic...
Ještě trochu přidal plyn a zastavil loď těsně nad úrovní stromů. Rozsvítil reflektory a podíval se dolů. Raketoplán tam byl, dveře měl otevřené. Nikde se nic nehýbalo. Infračervená kamera odhalila pomalu chladnoucí motor, rychle chladnoucí elektroniku a jinak nic.
No, jestli se jim to povedlo, určitě v tom raketoplánu nezůstali, ne? Nejspíš běželi k tomu druhému, který je... asi půl kilometru východně. Přepnul na druhý kanál.
"Zoe? Male?"
Nic. Takže tam taky ještě nejsou.
Zhasnul světla, infrakameru nechal zapnutou, a pomalu zamířil k východu.
Našel je téměř okamžitě - musely to být ty dvě jasné skvrnky pronásledované...
Ano. Seděli na koních a ty malé záblesky byly určitě výstřely. Znovu rozsvítil a slétl níž, potom ještě níž.
Rozutekli se jedna radost.
Zvedl loď, udělal ostrou otočku a zahájil druhý nálet. Zahlédl skupinku tří jezdců. Navedl loď přímo nad ně. O chvilku později na místě pobíhali jen tři splašení koně s prázdnými sedly a střelba ustala.
Otočil loď a zopakoval to ještě jednou. "Fííí," hvízdl si vesele. "Fííí, fííí. Skoro jako valčík."
Uvědomil si, že se usmívá.
Žádné odpovědi.
Takhle to dopadlo: hromada otázek a ani jedna zatracená odpověď.
Dopil pivo a křikl si o další. Barman ho buď neslyšel nebo ignoroval, tak se musel zvednout a prodrat se k němu skrz pokojné yuvské občany. Začal si objednávat pivo, ale rozmyslel si to a nechal si nalít whisky. Udělal se skleničkou pár kroků ke stolu, ale pak pokrčil rameny a vyprázdnil ji na ex. Whisky byla překvapivě jemná a příjemně hřála na jazyku a v krku. Poručil si ještě jednu a rozhlédl se po místnosti.
Počestní občané, jeden jako druhý. Všichni upravení a zdvořilí a žádný nevypadá, že by se nechal vyprovokovat ke rvačce. Škoda. Docela rád by si na někom vylil zlost.
Dopil whisku, zamrkal a všiml si, že se místnost začíná na okrajích trochu rozmazávat.
Výborně.
Objednal si třetí, hodil ji do sebe a otřel si ústa hřbetem ruky.
Je tady spousta lidí; musí tu být aspoň někdo ochotný se poprat, když ho správně pošťouchne. Otočil se zpátky k baru a zachytil se ho, aby uklidnil houpající se podlahu. Řekl si o další skleničku.
Barman odpověděl: "Možná už byste měl trošičku přibrzdit."
Jayne pomalu vycenil zuby v širokém úsměvu.
Jeho mozek ťukal do kláves, zatímco ruce absorbovaly informace.
Napsat, odeslat, vymazat, zkontrolovat signál, jestli ho někdo neodposlouchává nebo nenarušuje a přesunout se dál: řád a proces, logika a přehled, čekání na záblesk náhlého pochopení, jestli vůbec někdy přijde, ale do té doby dál šťourat a modlit se a vyvozovat závěry.
Tohle byla jeho práce. To, v čem byl opravdu dobrý. Posbírat střípky, najít v nich smysl, odhalit údaj, který mezi ně nepasuje, a pak ho sledovat, ať už ho zavede kamkoli. O tom, že objektem pátrání teď jsou jeho vlastní lidé, už dávno ani neuvažoval; práce byla vším, stala se svým vlastním cílem.
Před očima mu problikávaly jména a číslice a vyhodnocené datové body, okruh pátrání byl širší a širší; občas se zúžil do tenkého paprsku, dokud pravděpodobnost neklesla pod nulu, a pak se opět rozšířil.
Cíl se vytratil už dávno; zůstal pouze samotný proces. Liboval si v něm.
Když bez dechu vběhli dovnitř, Kaylee už na ně čekala.
"Kapitáne! Vy krvácíte!"
"Nic vážného," odpověděl. "Raketoplán dvě bude potřebovat trochu údržby."
"Jasně, ale kape z vás na podlahu."
Kapitán se podíval na své stehno a přenesl váhu na druhou nohu. Slyšitelně to mlasklo. "Nejdřív ho musíme dostat zpátky na palubu. A jedničku bych tu radši viděl ještě dřív."
"To můžu zařídit, pane," řekla Zoe. "Jděte se nechat dát do pořádku."
Wash seběhl po řinčících schodech a padl Zoe do náruče.
"Dobrá práce, Washi," pochválil ho kapitán.
Jako další se objevil Simon, přejel je pohledem a zavelel: "Dobrá, kapitáne, pojďme na ošetřovnu."
"Nemyslím, že by to bylo..." v polovině věty se odmlčel, zapotácel se a dokončil: "Tak dobře." Simon si jeho paži přehodil přes rameno a odvedl ho.
"Hned jsem zpátky," řekla Zoe.
"Hned jsi co?" vykulil oči Wash.
"Zajdu pro ten raketoplán."
"Kočičko moje, sotva ses vrátila a tam venku je pořád spousta lidí, kteří po tobě chtějí střílet. Proč bych tam nemohl prostě zaletět s celou lodí?"
"Škoda paliva."
"Gan zhe xie ranliao fei."
"Kapitán řekl -"
"Ba yi ge ranliao dianchi lai cao chuanzhang. Jenom bychom -"
"Dobře, tak kompromis. Dej mi přesnou polohu toho, kterému skoro parkujeme na střeše, já pro něj doběhnu a sejdeme se u druhého."
Wash pomalu vydechl. "Dobrá," souhlasil nakonec.
Kaylee se snažila udržet vážnou tvář. Wash v roli Zoina ochránce byl prostě neodolatelný. "Skočím si pro nářadí," řekla.
O dvacet minut později vešla do raketoplánu dvě a kývla na Zoe.
"Tak co, ještě po tobě stříleli?"
"Není po nich ani vidu."
"To jsem ráda. A jéje..."
"Co se děje?"
"Jedna kulka ustřelila kus přepážky a ten vlítnul do hydrauliky. Olej máme úplně všude. Jak se vám podařilo rozhýbat antigrav?"
"Nijak."
"Aha. No nic. Musí se to zavařit. A doufám, že ještě někde máme trochu rezervního oleje."
"Potřebuješ nějak pomoct?"
"Ne, díky." Poťouchle se usmála: "Leda že bys chtěla vytřít podlahu."
"To ti s dovolením přenechám."
Vybalila svářečku a brýle a položila je vedle průstřelu. Téměř bez přemýšlení zašla dozadu k motoru zavřít ventil a pak k řízení zkontrolovat, jestli je všechno vypnuté.
V ruce jí zabzučel elektrický šroubovák. Za okamžik byl kryt dole a odhalil poškozenou trubku, ze které stále ještě kapal hydraulický olej. Vzdychla a pohladila raketoplán po přepážce. "Chudáčku malej."
"Už jste tady jednou zraněn byl," řekl, zatímco přejížděl ránu příručním skenerem.
"Šrapnel," potvrdil jeho domněnku kapitán. "Dhu-Kang. Stejné místo?"
"Dost blízko."
"Je to problém?"
"Těžko říct. Mohl byste se ne- ?"
"Omlouvám se."
Kapitán se na vyšetřovacím stole viditelně uvolnil a upřel pohled na strop.
Simon ránu otevřel a zkoumal ji. "Zajímavé," řekl.
Ucítil kapitánův pohled.
"Aha, promiňte. Čistý vstup i výstup, ale je to zvláštní."
"Doktore, existují jisté druhy bolesti, proti kterým vaše anestetikum nepomáhá."
"Ano. Vaše předchozí zranění, nebo spíše jizva po něm, odtlačila tepnu o půl centimetru doleva. Nebýt toho, vykrvácel byste dřív, než byste sem doběhl."
"Takže to znamená, že nevykrvácím, je to tak? Ptám se jen tak ze zvědavosti."
"Budete v pořádku. Vyčistím to, sešiju a budete zase připraven na sbírání dalších průstřelů."
"Výborně. Už se na to těším."
"Snažte se tou nohou nehýbat, prosím. Zas tak daleko ta tepna není."
"Synku, baví vás tahle práce?"
"Zašívání děr po kulkách?"
"No, to ani tak ne, spíš... vlastně jo, tohle."
"A vás baví nechávat si je do sebe dělat?"
"Moc ne."
"Je příjemné, když potom někdo přijde a -"
"Nemyslím potom. Myslím teď, když to děláte."
"Aha. Ehm, zeptejte se mě raději někdy jindy. Mám teď zrovna plné ruce práce."
"Myslel jsem si to."
| < 5. kapitola | Obsah | 7. kapitola > |