Kantýna otevřela v poledne a oni už čekali u dveří. Když vcházeli dovnitř, barman ještě s klíči v ruce prohodil přes rameno: "No ne, co tak brzy - aj."
"Vidím, že si nás pamatuješ, Marku."
Zastavil se pár metrů od pultu, jeho oči na okamžik spočinuly na komunikátoru vedle pokladny a pak se otočil k příchozím. "Mal a Zoe."
"A máš dobrou paměť na jména."
"Nerad bych nějaké problémy."
"Skvělé," odpověděl Mal. "Žádné ti neneseme."
"Dobrá. Teď si zajdu za pult, ano?"
"Nikdo ti nebrání. Ale přeci jenom, považoval bych za laskavost, kdybys nikomu nevolal."
Barman kývl, obešel pult a sklopil desku, která ho uzavírala. Klíče položil vedle pokladny a obhlédl své pracoviště. Pohyboval se pomalu a opatrně, jako kdyby na něj mířily zbraně. Malovy i Zoiny sice odpočívaly v pouzdrech, ale Mark očividně nezapomněl.
"OK," řekl. "Co byste rádi?"
"Jenom otázečku nebo dvě."
Jeho oči se zúžily. "Dobrá, ptejte se."
"Minulou noc tady byl jeden chlap. Vazba, piják, cizinec. Ptal ses, jestli patří k nám -"
"Vím, koho myslíš."
"Hledáme ho."
"To by nemělo být nic těžkého."
Mal ucítil, že se Zoe dívá na něj. I když si to možná neuvědomovala, ten pohled znamenal, že barman nepředstavuje žádné nebezpečí; jinak by z něj oči nespustila. "Mohl bys to trochu rozvést?"
"Je buď v nemocnici nebo ve vězení. Spíš v tom vězení, nevypadal nijak těžce zraněný."
"Co se stalo?"
Muž pokrčil rameny. "Opil se, chtěl mi jednu vrazit a pak začal mlátit zákazníky. Musel jsem zavolat bezpečnost. Jestli to byl váš přítel, tak je mi to líto, neměl jsem na výběr. Jestli se chtěl odvázat, měl si zajít na pití k horníkům pod kopec. Ničil mi tady -"
"Ne," přerušil ho Mal. "Přítel to není. Ale rád bych si s ním popovídal. Tušíš, z čeho ho obviní?"
"Opilství a výtržnosti, předpokládám."
"Jasně. Asi bych se za něj měl postarat o pokutu."
Barman zašoupal nohama a sklopil pohled k pultu. "Poslyš, Male..."
"Mmm?"
"Takhle to tady nefunguje."
Mal se podíval na něj, pak na Zoe a nakonec zpátky. "Dobrá. Možná bude nejlepší, když nám vysvětlíš, jak to tedy funguje."
K hliníkové záchodové míse se mu podařilo dostat okamžik před tím, než se jeho žaludek obrátil naruby. Narovnal se, nahmatal hliníkové umyvadlo a vypláchl si pusu. Vzhledem k chuti vody si příliš nepomohl. Došoural se zpátky k hliníkové pryčně a natáhl se na ni.
Zavřel oči, otevřel je a dlouze a barvitě zaklel. Provedl inventuru svých bolestí, žádná z nich nebyla nic hrozného; nejhůře na tom byly klouby prstů jeho pravé ruky, kterými rozbil ciferník tomu tlustému lüzi de jiba.
Ozvalo se zachrastění, chvíli bylo ticho a pak se otevřely dveře. Jsou dobří - před otevřením dveří se podívali dovnitř. Ale předtím je odemkli, takže zas tak dobří nejsou.
Ale stejně se teď nechystal nic zkoušet; nebyl zrovna ve formě a navíc toho ještě nevěděl dost.
Když se dveře otevřely, uviděl v nich stát neozbrojeného strážníka. Rychle spustil nohy na podlahu, ale pak si všiml druhého, ozbrojeného, pár kroků za prvním. OK, takže své práci rozumějí.
"Jayne Cobb?" zeptal se strážník.
Jayne vyčkával.
"Jmenujete se Jayne Cobb?"
Vyčkával dál. Strážník pokrčil rameny. "Jste obviněn z dvojnásobného ublížení na zdraví a opilství na veřejnosti. Chcete něco dodat? Jestli nejste Jayne Cobb, máte teď příležitost to říct; ale když vás v noci přitáhli, byl jsem zrovna ve službě, takže vám to celkem k ničemu nebude."
"Něco dodat? Jste snad můj soudce nebo co?"
Strážník přikývl. "Drobné správní záležitosti řešíme na téhle úrovni. Jestli jste někoho zabil, budeme muset -"
"Přidělíte mi -"
"Ne."
Jayne ho provrtával pohledem. "Tak teda předveďte, jak to řešíte."
Strážník přikývl a přečetl z bločku: "Jayne Cobbe, tímto jste odsouzen k pěti týdnům nucené práce pro Heracorp -"
"Práce?" Jayne vstal. Druhý strážník udělal krok kupředu a pohnul svou brokovnicí tak, že teď mířila o něco víc Jaynovým směrem.
Zvážil svoje vyhlídky. Nelíbily se mu. Pokrčil rameny. Pět týdnů v dolech sice nebude žádná sranda, ale už zažil horší věci. "Dobrá," prohlásil. "Možná si spolu ještě popovídáme, až se dostanu ven."
Strážník se škodolibě pousmál.
Jayne většinou nebyl zrovna odborník na čtení v lidech, ale co znamená takovýhle úsměv, to věděl. Zadíval se na strážníka.
"Tak jo, jak to teda funguje?"
"Co jak fun-"
"Kecy si nech pro babičku. Jak to je?"
"To je různé," řekl Mark, "ale vždycky se něco najde. Třeba přijdete do práce o pět minut později, za to je dalších šest měsíců. Nebo odejdete na oběd o pět minut dřív, to je dalších šest. Strčíte do jiného dělníka - dva měsíce; strčíte do hlídače - další rok. Oplzlosti -"
"Jasně, chápu," přerušil ho Mal. "Jak to, že jim to prochází?"
"Kdo by mu to mohl zatrhnout?"
"Má snad za zadkem armádu?"
"Říkejme tomu rozsáhlé bezpečnostní síly."
"Aha."
Barman sáhl pod pult, ale nevytáhl nic nebezpečnějšího než vlhký hadr, kterým bezmyšlenkovitě zaútočil na několik skvrn na nerezové desce před sebou. "A co vy?" zeptal se.
"Hmmmm?"
"Co tu vlastně děláte?"
"Doručujeme javorové dřevo."
"Á," usmál se barman.
"Ty víš, k čemu bude?"
"Pro mě. Chtěl bych novou provozovnu a on mi ji slibuje už skoro rok. Opravdový saloon z poctivého dřeva. Víš, co myslím, že jo? A chci tam lítačky, holookna, terč na šipky, flyballovou budku, možná i pár stolů na kulečník. Takže o co vlastně šlo v té vaší včerejší bitce? Ti dva chlapíci, do kterých jste se pustili, byli ze soukromého bezpečnostního sboru pana Sakaryi."
Mal ucítil krátký Zoin pohled, zkontroloval si jazyk a řekl: "Osobní záležitost."
"Pro vaše vlastní dobro doufám, že to osobní zůstane."
"Jsem rád, že to vidíme stejně. Kde je to vězení?"
"V zadní části úřadu bezpečnosti, přímo dolů po ulici."
"Bezpečnost té společnosti?"
"Správně."
"To provozujou normální lapák v téhle budově?"
Barman přikývl.
"No, určitě se vám líbí, jak se ho ani trochu nesnaží schovat."
Mark upíral pohled na hadr ve své ruce.
Mal pokrčil rameny, kývl na Zoe a vyrazili ke dveřím.
"Pane -"
"Musím si s Jaynem promluvit."
"Pane, řekněte mi, že nemyslíte na to, jak ho dostat z vězení."
"Jenom si s ním potřebuju popovídat."
"A když nás k němu nepustí, což se nejspíš stane?"
"Tak něco vymyslíme."
"Něco vymyslíme, pane?"
"Jo."
"OK. Výborně. Natřete mě motorovým olejem a můžete mi říkat Kaylee. Jsem samý optimismus."
"Jsme tu, tohle je ten bezpečnostní úřad. Myslíš, že bychom měli zaklepat?"
"Těžko říct, pane."
Vešli dovnitř. Za stoly tam seděli dva muži, oba vzhlédli, když vstoupili.
"Dobré odpoledne," pozdravil Mal. "Mohli byste mi říct, kde tady najdeme vězení?"
Větší z nich řekl: "Chcete se nechat zatknout?"
"To ani ne," odpověděl Mal. "Máte tam jednoho vězně. Jak by se dalo zařídit, abychom ho mohli navštívit?"
Bezpečáci se podívali jeden na druhého.
O dvě minuty později zase vyšli ven.
"Neříkej to, Zoe."
"Musím, pane."
Mal si povzdechl. "Dobrá. Tak to řekni."
"Teď budete muset něco vymyslet."
"Už se cítíš líp?"
"Ano, děkuji, pane."
Když dorazili zpátky na ulici, zastavil se, protože si nebyl jistý, kam jít.
"Má armádu, pane."
"Jistě, malou."
"Vloupat se do vězení by byla sebevražda."
"Viděla jsi to tam? Ty a já bychom tam mohli prostě vejít a ven vyjít s ním."
"A co pak? Mají armádu, pane."
"Jo, to předpokládám, že něco takového mají."
"Nic Jaynovi nedlužíte."
"Tohle není o tom, že bych Jaynovi něco dlužil, ale o tom, že mu potřebuju položit pár otázek."
"Pane, proč myslíte, že vám odpoví?"
"Když ho dostaneme z vězení, odpoví."
"Mohl byste mi říct, na co se ho chcete zeptat?"
"Rád bych se dozvěděl, co mohl provést, že tím tohle všechno spustil."
"Myslím, že můžeme celkem bezpečně říct, že zkusil zavolat Alianci a získat odměnu za River a Simona."
"Tím si jsem jistý, Zoe. Ale co se stalo potom?"
"Myslíte, že to ví?"
"Dobře, Zoe. Jak tedy navrhuješ, abychom to zjistili?"
"Navrhuji, abychom nic nezjišťovali. Abychom se vrátili na Serenity a zmizeli z tohohle zapadákova."
"To nemůžeme, Zoe."
"Anzhao yi tou bei yange de liniu de shuzui xiwang, proč ne?"
Zavřel oči. "Pojďme zpátky do kantýny, dáme si pivo a já o tom popřemýšlím."
"Ano, pane. Ale ve dvou místo ve třech mi to docela vyhovuje."
Srovnala s kapitánem krok a společně zamířili okolo krátkého bloku ke kantýně. Její oči byly stále v pohybu a mysl nepřestávala pracovat.
Právě teď velice dobře věděla, že se děje víc věcí než jedna. Ano, kapitán se chová divně už od Inařina odchodu, ale to není všechno. Je tady ještě něco dalšího, něco, co by mohlo kapitána stát život - nemluvě o Washovi, jí samé a celém zbytku posádky.
Také velice dobře věděla, že je kapitánovi blíž než kdokoli jiný: zná ho lépe a může si k němu dovolit věci, které si nikdo jiný dovolit nemůže. Ale určité hranice by nikdy nepřekročila a on si je rozhodně nevystavěl pro nic za nic. Věděla, k čemu tyto bariéry jsou; i ona má svoje vlastní, které jí umožnily přežít v údolí Serenity. To, že dokázala pustit Washe tak blízko k sobě, kde je dnes, vyžadovalo obrovské úsilí a dlouhou řadu nejrůznějších příhod. A Wash těm bariérám a mezím rozumí natolik, že je respektuje a i přesto ji dokáže milovat. A to je oba drží na nohou.
Kapitán neměl nikoho; Inaru neustále odstrkoval, jakmile se k nim jenom trochu přiblížila.
A teď to vypadalo, že bude muset ty meze rozbít nebo nějak přeskočit, jinak se odsud nikdo z nich nedostane.
Nebyla si jista, jestli to dokáže.
Kapitán otevřel dveře a dvojice zmizela v kantýně.
Dveře cely se zabouchly. Až "zpracují" jeho případ, vrátí se pro něj a potom vzhůru do dolů. Bude se lépe utíkat odtud nebo až z dolu? No, jestli se o to pokusí tady, neznamená to, že by to nemohl zkusit i potom. A dostat se pryč z planety nebo alespoň z kontinentu bude problém v každém případě.
Jestli se naskytne příležitost, určitě by se měl stavit ve veřejné úschovně a vyzvednout si tašky. Chtěl zpátky svoji výzbroj; a hotovost za prodej toho ženšenu by mohla znamenat hodně. Dobře, že ho sbalil.
Ze zvyku se rozhlédl po něčem, co by se dalo použít jako zbraň. Židle, lehátko, záchod i umyvadlo byly všechny z jednoho kusu a vestavěné. Mřížka kanálku v podlaze byla přivařená.
Na sobě měl bleděmodrou kombinézu z jednoho kusu látky, zapnutou na suchý zip.
Na druhou stranu, zná postup, jakým minule otvírali jeho celu. Má slušnou šanci, že když bude dost rychlý, vyřídí je oba dva. Potom by byl ozbrojený. A potom...
Kolik jich je tu celkem? A kudy by měl, kurva, utíkat? Možná přes halu, to se ještě uvidí. Budova není nijak extra velká; jak těžké by to mohlo být?
Zavřel oči, opřel se hlavou o stěnu a pokusil se přemýšlet.
Tenhle obor nikdy nebyl jeho silnou stránkou; právě proto se vždycky věšel na někoho jiného, kdo obstarával plánování a vymýšlení. Právě proto mu to tak dobře šlo v téhle posádce, dokud se Mal kvůli tomu zatracenému ženšenu nezačal chovat jako ru aixiao de zacao de chui xia yinjing.
Teď nemá cenu se tím zabývat. Nemá cenu přemýšlet o tom, co mu nejde, musí se soustředit na to, co udělá.
Cvakl zámek, dveře zarachotily a otevřely se.
Jeho plán na rychlý výpad ke dveřím se okamžitě zhroutil, venku stál hotový dav.
"Tady je," řekl jeden z nich.
Ze skupiny vystoupil jakýsi tlouštík a řekl: "Á, vy."
Jaynovi to chvilku trvalo, ale nakonec v něm poznal jednoho ze dvou strážníků, od kterých volal federálům. "Co ode mě vy, kurva, chcete?"
"Jste známá osobnost, pane Cobbe."
"Jo. Dokonce mi postavili sochu na -"
"Dávejte pozor. Možná se z tohohle budete moci dostat."
Jayne blýskl očima. "Dobře, poslouchám."
"Bude to na delší povídání. Vstaňte a nastavte ruce."
Zaváhal, znovu zhodnotil své šance a rozhodl se spolupracovat. Nasadili mu želízka na zápěstí, řetězem je spojili s okovy na nohou a obojí přicvakli zámkem k opasku, takže se mohl sotva hýbat a chodit jen krátkými kroky. Vyvedli ho z cely, tři před ním, dva za ním. Ti za ním drželi brokovnice a podle jejich chůze si domyslel, že by neměl moc šancí se jim dostat na kobylku, ani kdyby nebyl spoutaný.
Tak alespoň pro všechny případy pečlivě sledoval, kudy jdou.
Došli do nevelké kanceláře. Tlouštík poslal Jayna gestem dovnitř, ostatním řekl "Počkejte tady" a zavřel dveře.
"Pojďte dál, pane Cobbe. Posaďte se. Podíváme se, jestli bychom spolu mohli uzavřít malý obchod."
"Bouchačky máte vy. Poslouchám."
"Víte o tom, že jste hledán pro podezření z vraždy důstojníka Aliance a napomáhání útěku dvou uprchlíků?"
"Co? Nikdy jsem žádnýho -"
"Možná ne, ale jeden byl nalezen mrtvý v nemocnici na Arielu a pod nehty měl zbytky kůže, jejichž DNA odpovídá vaší."
Jayne cítil, jak se do obličeje vkrádá zachmuřený výraz, a vynaložil veškeré úsilí na to, aby ho zamaskoval.
"Naštěstí," pokračoval důstojník, "my nejsme Aliance. Nezajímá nás, co jste na Arielu provedl. Bohatě nám stačí to, co jste provedl tady."
"Co, že jsem se napil?"
"Nebylo vám snad sděleno obvinění?"
"Bylo."
"Takže svou situaci chápete."
"Tak co mi sakra chcete nabídnout?"
"Včera jste přišel do mojí kanceláře a požadoval jste rozhovor s Aliancí. Potom jsme zjistili, že máte na krku vraždu federálního důstojníka."
Okno kanceláře bylo ze skla a netvářilo se, že by bylo stavěno jako bezpečnostní. Ale překážela mu pouta. Tenhle týpek od nich má klíč. Přeměřil si vzdálenost přes stůl.
"Takže o co jde mezi vámi a Aliancí?"
"To jako že vám to řeknu a vy mě pustíte?"
"Řekněme, že by to byl začátek."
"A co bude zbytek?"
Důstojník zavrtěl hlavou. "Ne. Řekněte nám, co víte, a pak budeme pokračovat."
Jayne uvážil svoje možnosti. Vypadalo to, že má přesně dvě: buď říct, co ví, a doufat, že oni splní svoji část dohody, nebo přeskočit stůl, vrhnout se na toho tlusťocha a doufat, že se mu ho podaří sejmout i s těmi řetězy, sebrat mu zbraň a odemknout si náramky dřív než dorazí posily, a pak se probojovat ven.
Ať tak nebo tak, ani jedna možnost se mu moc nelíbila.
Opřel se o opěradlo židle a zadíval se na fotografie Simona a River Tamových a na příslušné údaje vedle nich. Na jiném monitoru visel rozkódovaný obsah jistého důkladně zabezpečeného a zašifrovaného souboru, podrobně popisující určité vztahy mezi Parlamentem a společností Modré Slunce.
Zvláštní agenti vysláni do Yuvy na Héře.
Jo, jasně, super.
Co teď?
Vymazal ze svého počítače veškeré odkazy na provedené pátrání a především jeho výsledky. Potom postup zopakoval a odstranil i všechny elektronické stopy tohoto mazání. Byl důkladný; zabralo mu to dobré dvě hodiny, ale tohle bylo něco, v čem byl opravdu dobrý. Když skončil, všechny informace, které nashromáždil, byly nenávratně pryč.
Jediný rozdíl byl, že teď je měl v hlavě.
Co teď?
Dvakrát dvě, modré ruce.
Přicházejí. A jestli ji najdou, odvezou ji zpátky a už se odtamtud nikdy nedostane.
Nechce se tam vrátit. Víc než cokoli jiného se tam nechce vrátit.
Ale také jsou tu duchové.
Říkala jim o duchách, ale neposlouchali ji. Ani nemohli poslouchat, protože nerozumějí matematice natolik, aby to pochopili; jenže také zjistila, že jediné dovednosti, které jí scházejí, jsou ty učitelské. Pastor by učit dokázal, ale jeho pravděpodobnostní trajektorie vede skrz jiné průsečíky, takže teď tu žádný učitel není; ale oni se to naučit musí, jestli s duchy chtějí jednat.
Ona s těmi duchy jednat nemůže, protože to nejsou její duchové. Možná by v tom alespoň mohla pomoci ostatním, ale kdyby to udělala...
Dvakrát dvě, modré ruce.
Neslyšela ho přicházet, ale když vzhlédla, byl tady; jeho obličej, jako vždycky usměvavý a ustaraný.
"Mei-mei, jsi v pořádku?"
Položil tu otázku, jako by na ni existovala odpověď, jako kdyby se dalo nekonečné množství proměnných sloučit do jediné konstanty. Pokusila se přeložit, zjednodušit, určit podstatu a přeformulovat otázku do termínů, ze kterých by se dala sestavit ucelená a jednoznačná odpověď, které by porozuměl a ve které by bylo tak málo nepravd, kolik si jen mohla dovolit.
"Tápu mezi pravděpodobnostními vektory se vzájemně se vylučujícími přínosy a pravděpodobnou destrukcí několika různých cílů a nemůžu najít trajektorii, která by se vyhnula všem negativním důsledkům, bez radikálního posunu v celé matici, na jehož provedení stejně nemáme prostředky, a bolí mě hlava."
Simon zaváhal. "Dám ti něco na tu hlavu," řekl nakonec.
Mark jim podal dvě piva a začal se tvářit, jako by je neznal. Mal zavedl Zoe ke stolu v koutě a posadil se.
"Není to dobrý nápad, pane," poznamenala.
"Nejspíš ne."
"Dobrá. Jak to tedy provedeme?"
"Myslím, že bychom mohli zkusit, jestli by nám Wash dokázal najít plány toho zdejšího kriminálu."
Ucítil, jak si ho Zoe prohlíží. "Vám se to taky moc nelíbí, že ne, pane?"
"Moc ne."
"Je to opravdu nutné?"
"Teplá ti pivo."
"Děkuji, pane. Nerada bych se nechala zabít s chutí zteplalého piva na jazyku."
"Zoe -"
"Možná bych měla objednat syrové vajíčko."
"Zoe -"
"Myslíte, že tady mají syrová vajíčka? Opravdová?"
"Zoe -"
"Umělé vajíčko v posledním pivu mého života, to by nebylo ono. Souhlasíte, pane?"
"Zoe, o co se k čertu snažíš?"
"Zjistit, o co se k čertu snažíte vy, pane. Nemůžu vám pomáhat s vaší hrou, když do ní nevidím."
"Zoe, nemůžu -"
"Musíte mě do toho zasvětit, pane. Zvenčí vám pomoct nedokážu. Tentokrát ne."
Mal se v židli pohodlně opřel, zadíval se do své sklenice a snažil se udržet obličej bez výrazu, aby si Zoe nevšimla, že cítí, jak se kolem něj uzavírají zdi. Tiše vyčkávala, se vší trpělivostí, kterou se naučila ve válce; když čekali na útoky, které měly určitě přijít, ale nikdy nevěděli kdy a v jaké podobě.
Trpělivost je mocná síla. Upíjeli pivo a čekali jeden na druhého.
Nakonec se Mal rozhovořil.
Tentokrát se výstražný signál neozval.
První varování, které dostal necelou minutu poté, co ukončil hovor s Malem, bylo to, že se Serenity otřásla a naklonila se asi tři stupně na levobok, než ji odpružený podvozek zase vyrovnal.
"Wang ba dan," zaklel a jeho ruce už rozjížděly nouzovou zahřívací sekvenci. V prvním volném zlomku sekundy praštil do interkomu, zavolal "Kaylee!" a zkontroloval, které kontrolky blikají červeně, které červeně svítí a které zůstaly zelené.
Antigrav je ještě v pořádku, motory pojedou a -
Než byste na to stačili pomyslet, byla Serenity ve vzduchu. Nelíbilo se jí to; sténala, stěžovala si a řízení se vzpíralo, takže si s ní netroufal opustit atmosféru. Ale podařilo se jim uletět dřív, než to, co se stalo, mělo čas stát se znovu.
Ozval se Kayleein hlas: "Sleduju."
"Máme proražený trup, takže nemůžem moc vysoko, ale stoupat můžu. Potřebuju vědět, jestli můžu počítat se všemi manévrovacími tryskami."
"Takže první věc na seznamu. Devadesát vteřin."
"Do toho."
Hlas měla ledově klidný.
Serenity s ním bojovala, což byl pocit, který se mu vůbec nelíbil; někde nepříliš hluboko pod povrchem číhala panika, kterou cítíte, když se snažíte otevřít oči, ale ony už jsou otevřené; když se natáhnete pro sklenici, ale vaše ruka se odmítá pohnout. A jenom kousek pod tímhle ležela vzpomínka na jedinou chvíli, kdy se řízení chovalo podobně. A vědomí, že ze Serenity se katapultovat nedá.
Ve výšce tří kilometrů byl vzduch znatelně řidší; loď se snažila zuby nehty udržet na tom, co bylo kolem ní, naštvaná, že se nemá čeho zachytit.
Znovu se ozvala Kaylee. "Už vím, co máš s řízením. Půlka pravého nástavce je pryč."
"Rozumím, Kaylee."
Sakra. Kdyby to byl celý nástavec; nebo ještě ještě lépe oba nástavce, bylo by to mnohem jednodušší. Není divu, že se pere sama se sebou.
"Řeknu ti víc, hned jak to budu vědět."
Netroufal si letět ani o chlup výš. A nebyl ani nijak nadšený myšlenkou na přistávání. A moc dlouho už ji v tomhle stavu řídit nedokáže.
Celé jeho tělo bylo plně soustředěno na udržování lodě ve vzduchu. Jeho mysl tak měla čas přemýšlet nad tím, kterým směrem se vydat, když všechny směry vedly stejným směrem: dolů, a sakra rychle.
| < 8. kapitola | Obsah | 10. kapitola > |