Graviplán teď byl jasně slyšet. Pohyboval se pomalu, jen kousek na východ od nich a asi dvě stě metrů nad zemí.
Co si kapitán myslí tentokrát?
Nechávat Jayna naživu není nic jiného než šílenost. A jestli uvěřil té jeho povídačce o tom, jak je neudal policii, tak už mu asi doopravdy přeskočilo.
Samozřejmě, mohla by to být součást nějakého většího plánu, ale v takovém případě by ocenila, kdyby jí o něm něco prozradil.
Jayne jako součást posádky byl jen těžko ovladatelný živel, vždycky jenom o nepatrný kousek blíž k tomu, aby je zachraňoval, než aby je nechal zabít. Jayne mimo posádku už je pouze nebezpečný; stačí chvilka nepozornosti a vrhne se na ně bez jakýchkoli skrupulí.
Co si kapitán myslí?
Zradil členy jeho posádky - dvakrát. Znovu a znovu dokazoval, že mu nezáleží na nikom - nikom - kromě jeho samotného. Ohrozil kapitána a teď dokonce Washe, Kaylee i samotnou Serenity.
Nikomu neprospěje, že pořád ještě stojí na nohou; není žádný důvod nechávat ho žít.
Dál se krčila pod ochranou stromu, zbraň neustále namířenou na Jayna, a doufala, že letoun nemá termokamery. Bylo by tak lákavé prostě stisknout spoušť.
Tak velice lákavé.
Vložila všechnu svoji důvěru v kapitána a čekala.
Bzukot graviplánu odezněl v dálce směrem na východ a on si všiml, jak Mal úlevou vydechl. Na Zoe žádná reakce znát nebyla.
"Na chvíli jsme v bezpečí," řekl Mal.
"Vy jste v bezpečí," zabručel Jayne. "Co se chystáte -"
"To jsme se ještě nerozhodli, Jayne."
"Slunce za pár hodin zapadne," upozornila Zoe. "Určitě se vrátí s infravizí."
Mal přikývl. "S trochou štěstí už tou dobou budeme..."
"Kde, pane?" zeptala se Zoe, když Mal nechal větu nedokončenou.
Mal vytáhl vysílačku. "Washi, jak jsme na tom?"
Po chvilce mučivého ticha - možná to byly dvě sekundy - Wash odpověděl: "Ještě letíme, Male."
"Budete nás moci vyzvednout?"
Další odmlka. "Ne. Ne hned. Možná kdyby Kaylee... chvíli to potrvá."
Mal zavěsil. "Jsme v tom sami," řekl.
Jayna napadlo, že by mohl znovu požádat o zbraň, ale pak usoudil, že by to bylo zbytečné plýtvání dechem.
Bezmocnej. Jsem zatraceně bezmocnej. Policajti mě hledaj, aby ze mě udělali doživotního horníka, za zádama mám zasranou pušku a jediný, co mi zbejvá, je sedět tady a čekat, co se stane.
"Dobrá," prohlásil Mal, v hlase takový ten definitivní podtón prozrazující, že se právě o něčem rozhodl.
Mal má plán.
Tak teď jsem opravdu v prdeli.
Kancelář pana Sakaryi byla plná volného prostoru, oken, přírodního dřeva a polstrovaných židlí. Jeho stůl byl široký a v jemné křivce se stáčel okolo rozměrného okna, skrz které bylo vidět ven na trávník, mírně se svažující k rybníčku. Vedle rybníčku se tyčilo několik stromů a na jeho hladině vesele plavala roztomilá kachní rodinka. Jedna z židlí stála naproti stolu, ale právě teď byla prázdná; objemný muž v šedé uniformě se potil vestoje. Sakarya seděl a mračil se.
Když se ptal: "Jak to dokázali, Rennesi?", stěží ovládal svůj hlas.
"Bylo to pečlivě naplánované a skvěle načasované, pane Sakaryo. Odváděli jsme vězně k převozu a akorát jsme ho naložili, když se tam objevili. Využili momentu překvapení -"
"Skvěle načasované," zopakoval Sakarya. "Říkáš skvěle načasované."
"Ano, pane."
"Kdo věděl, na kdy ten převoz plánujete?"
"Pane?"
Sakarya zavřel oči a napočítal do osmi.
"Kolik lidí znalo časový rozvrh převozu a kdo to byl?"
"Žádný rozvrh jsme neměli, pane. Vyřídili jsme papíry a rovnou jsme ho odvedli -"
"Tak jak to mohli mít skvěle načasované, ty hroudo ga-sa?"
Rennes svěsil hlavu, zakoktal se a nakonec řekl: "Chtěl jsem říct -"
"Chtěl jsi říct, že vás překvapili, protože jste nečekali, že ho někdo bude zachraňovat, a tak jste jednali mechanicky a nedávali jste pozor. Je to tak?"
Rennes se shrbil ještě víc a zadíval se na podlahu.
"Je to tak?"
"Ano, pane."
Sakarya přikývl. "Dobrá. Co s tím děláme?"
"Tři graviplány, zátarasy na silnicích a především pročesáváme lesy na východ od města, protože tam... totiž... myslíme, že se schovávají -"
"Vy myslíte?"
"Našli jsme vozidlo, které unesli, a bylo prázdné. Sledovali jsme zpátky jeho stopu -"
"Zpackali jste všechno, co jste mohli, nemám pravdu?"
"Ano, pane."
Sakarya dlouze, pomalu vydechl.
"Dobrá," prohlásil nakonec. "Informujte mě o dalším postupu a snažte se už nic nezvorat."
"Ano, pane. Děkuji, pane."
Sakarya kývl a mávnutím ruky ho vyhnal z místnosti. Když byl pryč, stiskl Sakarya tlačítko na svém stole. Okamžitě se ozval hlas: "Ano, Filo?"
Zašklebil se. "Slečno Wuhan, důstojník Rennes je na cestě ven. Pošlete někoho, ať ho chytne, sepíše mu smlouvu a pošle ho na Stanoviště Čtyři. Už ho nechci ani vidět."
"Dobrá."
"A budeme potřebovat někoho, kdo převezme jeho místo. Povyšte kohokoli, kdo je hned pod ním."
"Dobrá."
Na jeho kancelář se sneslo ticho jako opona.
Celá tahle záležitost je zpackaná od samého začátku. Nešlo jenom o útěk; ten muž, Cobb, vůbec neměl být obžalován. A té lodi neměli za žádnou cenu dovolit odstartovat. Cobba měli vyslechnout, napařit mu pokutu a propustit ho. To těm idiotům nedošlo, že tady máme co dělat s proklatou Aliancí? A že je s ní tenhle Cobb nějakým způsobem spojený? Že by se všechno, co má, mohlo sesypat jako domeček z karet jenom proto, že ti blbci odmítli myslet, odmítli změnit taktiku, když se změnila situace?
Celá věc bude muset být vyřešena rychle a drtivě. Cobba budou muset zabít. Jeho zachránce budou muset zabít. A především, toho zatraceného, drzého, usmrkaného mrňavého federálního čmuchala budou muset najít a nechat beze stopy zmizet. A až to jednou bude všechno hotové, bude si muset najít způsob, jak na nějaký čas zalehnout velice, velice nízko; bude muset změnit celé svoje hospodářství, což ho bude stát, no, dost.
Otočil se proti oknu. Připadal si, jako kdyby dával rozkaz k zamordování svých kachniček, ale věděl, že na lítost bude dost času později.
Konečně dokončil celé to zasrané cvičení v zasrané marnosti, odpojil zasraný komunikátor, který obsahoval všechny zasrané informace shromážděné za osm zasraných měsíců.
Bylo by zajímavé zeptat se, co ho trápilo víc: osm měsíců obětovaných na vyšetřování; to, že byl sotva pár týdnů od dokončení, když ho donutili prozradit se; pitomý důvod, proč ho k tomu donutili; a nebo to, že jestli se tady hodně rychle neukážou a nezachrání ho, pravděpodobně na téhle pitomé hroudě zemře.
Jedna věc je vědět, čistě teoreticky, že práce v terénu je riskantní. Jiná věc je vědět, že vás nahánějí jako zvíře a můžou vás vyčmuchat prakticky kdykoli. A všechno jenom proto, že nějakej pochcanej byrokrat rozhodl, že nějakej pochcanej uprchlík je důležitější než osm měsíců jeho života, osm měsíců života jeho trojčlenného podpůrného týmu doma na základně, nejméně čtvrt milionu kreditů a především povinnost dohlédnout na to, aby tomuhle parchantovi neprošlo to, co dělá.
Nehledě na to, jak by takové úspěšné trestní řízení mohlo zapůsobit na - pravděpodobně desítky, možná i stovky - jiných parchantů, kteří na svých vlastních malých světech dělají to samé.
To, že po něm jdou, ho nevyděsilo pouze proto, že byl příliš zaměstnán tím, jak byl nasraný.
Kdykoli se mohl soustředit na celý obraz, líbilo se mu, co dělal: byl důležitý, bojoval za lepší životy lidí, kteří se nedokázali postavit sami za sebe, likvidoval padouchy. Ale je těžké udržet v mysli celý obraz, když se každý detail pohybuje od hudlařiny přes hloupost až k přímému zlu.
Lék je lepší než choroba, opakoval si.
Ale ne o moc.
Zoe nadhodila: "Jaký máme plán, pane?"
"No, vypadá to, že proti vší té bryndě, kterou na nás hrnou, toho my tři moc nezmůžeme."
"To je pravda, pane."
"Obzvláště když se nám nechce dát Jaynovi nic, z čeho by se dalo střílet."
Jayne namítl: "Mohli bysme přehod-"
"Takže bych řekl, že potřebujeme posily."
"Moje řeč, pane. Máte tady v záloze pluk?"
"Něco lepšího. Opravdu pořádné posily."
"Kolik?"
"Jednoho."
"Hurá, pane. Jsme zachráněni," řekla Zoe.
Jayne na něj vytřeštil oči. "Ty do toho chceš zatáhnout toho zatracenýho federála."
Mal se na svalovce podíval a naklonil hlavu. "Sakra, Jayne, kdy se ti podařilo sehnat vyšší cerebrální funkce?"
"To ne, já matyce nerozumím."
"Pane, snad opravdu ne-"
"Jo."
"Máme nějakou možnost, jak se s ním spojit?"
"Jistě. Dojdeme zpátky do Yuvy a najdeme ho."
"Dojdeme zpátky do... myslím, že to je dost špatný nápad, pane."
"Možná, ale my ho uskutečníme. Jdeme, směr město."
"Myslím, že byste si to měl rozmyslet, pane."
"Zoe, nejsem zvyklý, že by se o mých rozkazech diskutovalo."
Zoe se na něj dívala a čekala.
"No dobře," řekl nakonec. "Jsem zvyklý, že se o mých rozkazech diskutuje. Ale teď jdeme zpátky do města."
"Ano, pane."
Jayne řekl: "Proč bych tam s váma měl chodit, když mi nedáte ani zatracenou pistoli?"
Zoe ho šťouchla hlavní do zad.
Mal si jeho mlčení vyložil jako souhlas.
Když slunce zapadlo, byli pořád ještě uprostřed hlubokých lesů. Dál naslouchali, jestli se neblíží graviplány nebo koně, ale slyšeli jenom běžné zvuky divokého života, který sem byl dovezen, aby lesy vypadaly přirozeně.
Čas od času, pomyslel si při chůzi, mě unavuje tvářit se sebevědomě, když se tak necítím. Je to skoro jako bych jim lhal, když se tak snažím vypadat: jako že přesně vím, co dělám, když přitom to jediné, co mám, je jeden nápad, který je jenom o trošku lepší než ty ostatní. A vůbec mi nepomáhá, že mě v tom Zoe podporuje, i když sakra dobře ví, co přesně dělám; skoro je to tak pro mě horší.
V duchu sebou zatřásl. Co se to se mnou děje? Proč tohle dělám?
"K čertu s celou touhle planetou," poznamenala Zoe. "Nesnáším, když na ní jsem, nesnáším, když po ní pochoduju, nesnáším -"
Mal se na ni překvapeně podíval.
"Promiňte, pane."
"Nic se neděje. Jenom jsem zrovna myslel na to samé."
Už se úplně setmělo, takže museli poněkud zpomalit. Světlo ze dvou měsíců, z nichž jeden byl téměř v úplňku, stačilo sotva na to, aby nevráželi do stromů. Čas od času se zastavili, aby zkontrolovali směr a naslouchali.
"Myslím, že se blížíme k cíli," řekla Zoe. Jayne, zaplaťpámbu, neřekl nic.
"Jakmile skončí les, budeme muset přejít asi půl kilometru otevřeného prostoru. Půjdeme pomalu a v klidu, jako kdybychom sem patřili. Jakmile zapadneme do města, zamíříme k tomu skladišti a doufám, že tam náš federál ještě bude. Držte se ve stínech. Pochybuji, že po nás pátrají i ve městě, ale stejně radši dávejte pozor."
Zahlédl, jak Zoe přikývla, uslyšel Jaynovo zabručení a všichni tři vyrazili kupředu. Les skončil náhle a vyplivl je na rozervané skalnaté pahorkatině, která mu připomněly poněkud jiné končiny této planety. V mysli se mu vynořil příval vzpomínek a aby ho nezaplavily, soustředil se raději na úkol, který měl před sebou.
K čertu s celým tímhle světem.
Něco zarachotilo na okně.
Reflexivně se natáhl po vypínači, ale zhasnuto už bylo. Několik minut počkal a pak opatrně vyhlédl z okna.
Venku se rýsovaly tři siluety. Stály tak, aby byly přímo na očích, jako kdyby na někoho čekaly. I ve slabém světle dvě z nich podle tvaru poznal.
No dobrá, tak jo.
Ozbrojil se, prošel halou, otevřel venkovní dveře a vykročil ven; pro jistotu se držel při zdi. Tři jasně viditelné postavy tam pořád stály. Zbraň držela jenom jedna z nich a mířila s ní přímo na záda největšímu stínu z trojice.
Odstoupil od zdi. "Dobrý večer," pozdravil.
"Zatím," odtušil kapitán Reynolds. "Pozvete nás dovnitř?"
"Proč ne. Pojďte dál."
Zastrčil si pistoli zpátky za opasek a zavedl je přes halu, okolo kanceláře, kterou si zabral, až do druhé kanceláře, která měla tu výhodu, že neměla okna. Rozsvítil a počkal, až se všechny jejich oči přizpůsobily světlu; potom zaostřil na rozložitého muže.
"Předpokládal jsem, že se se mnou sejdete v kantýně."
"To mi došlo," odpověděl.
Mal řekl: "Kite, tohle je Jayne. Zoe už znáte."
Kit přikývl. "Co vás přivádí do mého skromného útočiště?"
"Potřebujeme vaši pomoc a vy potřebujete naši," odpověděl kapitán. "To vypadá jako dobrý základ pro obchod."
Kit kapitána pozoroval a moc si přál mít po ruce jeho kompletní psychologický profil. Nevypadal na podvodníka, ale to podvodník s dostatečným sebevědomím nevypadá nikdy. Takže: hraj opatrně, vytáhni z něj, co půjde, prozraď co nejméně a k ničemu se nezavazuj.
"Začněme tou částí, kde potřebuji vaši pomoc," navrhl. "Jsem si jistý, že mi dokážete vysvětlit, co tím myslíte, a já se zatím postarám o pozorné naslouchání."
"Letí pro vás lidi, co vás odsud vytáhnou," řekl kapitán, jako kdyby to věděl s jistotou, což téměř určitě nemohl. Kit vyčkával a nenaznačil mu ani ano ani ne. Reynolds pokračoval: "Nejste moc nadšený z toho, že tu necháte rozdělanou práci, protože na ní máte osobní zájem."
Tak tohle byl buď hodně troufalý odhad nebo velice chytrá dedukce. Jestli dedukce, tak to znamená buď že má tenhle člověk přístup k souborům, ke kterým mít přístup v žádném případě nemůže, nebo...
"Víte toho o něm hodně."
"Jenom to, co je na Cortexu."
"Teď začínáte lhát, kapitáne, a to by mohlo našemu vztahu dost uškodit."
"Z větší části to, co je na Cortexu. A taky pár dalších věcí."
"Dobrá. Pokračuji v poslouchání."
"Takže my vám pomůžeme dokončit, co jste začal, a vy nám pomůžete dostat se z téhle zatracené díry živí. To je moje nabídka. Berete?"
"Dostat vás pryč živé? No dobře, ale posledně jsem slyšel, že máte loď. Co vás tady ještě drží?"
"Loď dostala zásah a musela se schovat nad oblohu. Teď tam nahoře visí a nejlepší pilot v celém vesmíru bojuje o to, aby ji tam udržel. Nemůže přistát, protože má v trupu díru a dost řídicích ploch šlo do pekel."
"Co si představujete, že bych mohl udělat?"
"Dostaňte nás na nějaké bezpečné místo, dokud moje loď nebude zase fungovat. Vím, že už pro vás někdo letí."
"Víte."
"Vím."
"Dobrá, řekněme, že to udělám. Co myslíte tím, že mi pomůžete dokončit moji práci?"
"Můžeme ho zlikvidovat."
"Zlikvidovat ho."
"Jo."
"Nabízíte agentovi Angločínské Aliance, že spácháte vraždu?"
"Cože, vás to uráží?"
"Existují věci zvané zákony, kapitáne Reynoldsi."
"Jo. Aliance je prosazuje, ale nevypadá to, že by se jimi nějak moc řídila."
"O politice si můžeme podiskutovat jindy, kapitáne. Teď vám řeknu jenom to, že vaši nabídku odmítám. My nevraždíme." Když kapitán už už otvíral ústa, dodal: "Dobře, když to chcete slyšet jinak, já nevraždím."
"To tedy musíte mít s těmi, co vás zaměstnávají, hezkou řádku potíží."
Kit pokrčil rameny.
"Dobrá, takže zabít ho nechcete. Tak co tedy?"
"Obávám se, že nemohu -"
"Důkazy, správně? Důkazy o nucené práci, zaměstnávání dětí, porušování bezpečnostních předpisů. To je to, po čem jdete, je to tak?"
"Dejme tomu, že ano."
"Dejme tomu, že bychom to zařídili?"
"Jak?"
"To už je naše věc."
"Má to ale dva háčky. Zaprvé neuvěřím, že to dokážete, dokud mi neřeknete, jak byste si to představovali. A zadruhé, nemám jak vás z téhle planety dostat, dokud se neobjeví moji lidé, což nebude dřív než za dva dny. A Sakaryovi lidé po mě pátrají stejně usilovně jako po vás, takže nevidím žádnou možnost, jak by nás za tu dobu mohli nenajít."
"Jo, pravda, to je trochu problém. Jak jsou daleko?"
"Podle toho, co jsem pochopil z jejich kódovaných zpráv, začnou zítra ráno prohledávat město dům po domu."
"Zítra ráno. To znamená..."
Ta, které říkal Zoe, poprvé promluvila: "Šest hodin, pane."
"Šest hodin."
"Ano, pane."
"No není to prostě báječné?"
"Ano, pane."
"Byli jste za městem, je to tak?" zeptal se Kit.
"Ano."
"Na východ?"
"Jo, jak to víte?"
"Našli stopy. Touhle dobou už bude okolí dokonale uzavřeno."
"To je mi jasné."
"Takže jste taky pěkně v prdeli, kapitáne."
"To je moje specialita. Chápu dobře, že jste napíchnutý na jejich linku?"
Na okamžik zaváhal. "Ano."
"A znáte jejich šifry?"
"Většinu."
"Působivé."
"To je zase moje specialita."
"Rozhodně lepší než ta moje. Kde máte výbavu?"
"Vedlejší kancelář, ale je tam okno, tak žádné svícení."
"Vidíte tam vůbec?"
"Trochu měsíčního světla se dovnitř procedí."
"Dobře. Mohli bychom tam zajít?"
Kit pokrčil rameny a zavedl je na místo.
Když se ve druhé kanceláři usadili, nažhavil spojení, na chvilku se zaposlouchal do sluchátek a pak řekl: "Nic nového."
"Ale je dobré mít takovéhle možnosti."
Kit přikývl. "Takhle jsem se dozvěděl o tom útěku z vězení."
"Takže víte, kdo jsme."
"Asi se ptáte, jestli vím, koho převážíte. Ano. Simona a River Tamovy."
"Výborně."
Kit ucítil váhu své zbraně a přemýšlel, jak dlouho by kapitánovi trvalo vytasit tu jeho. Zoe už tu svou měla venku, ale pořád ještě jí mířila na toho vazouna.
Naklonil se kupředu, aby seřídil něco bezvýznamného na přijímači, a posunul se při tom o nějakých pět centimetrů doprava tak, že se ten muž dostal přímo mezi něj a upilovanou hlaveň, a pozorně sledoval kapitána.
"A co s tím hodláte udělat?" zeptal se kapitán.
"Jediné příkazy, které jsem dostal, byly setkat se s vaším panem Cobbem a domluvit obchod. Už jsem nahlásil, že to nevyšlo."
"Takže?"
"Jestli máte nějakou únikovou cestu, možná bychom se nakonec přece jenom mohli na něčem dohodnout."
"Co, my bychom měli zachraňovat vás? To není to, co jsem měl původně v plánu. A jestli vám nebude vadit, když to tak řeknu -"
"Bude pro vás bezpečnější, když budu mrtvý."
"Vypadá to tak."
"Jenomže to neuděláte."
"Neudělám?"
"Ne."
"Cože, máte snad můj psychologický profil?" Kapitán se skoro zasmál.
"K tomuhle ho nepotřebuji."
Reynolds pokrčil rameny. "Možná máte pravdu, že se mi moc nechce vás chladnokrevně zastřelit. Ale taky to neznamená, že přeběhnu přes ulici, abych vás zachránil, i kdybych mohl - teď, když vím, co jste zač."
"Mám něco, co můžu nabídnout."
"Co?"
"Simona a River Tamovy."
"Nevím -"
"Můžu je od nich na chvíli odlákat."
Ucítil v kapitánově pohledu změnu. "Pořád to nechápu," řekl kapitán nakonec. "To jste až tak vyděšený?"
"Ne," odpověděl Kit. "Ale jestli tohle přežiju, pořád ještě mám šanci, že Sakaryu dostanu za mříže."
Kapitán se zapotácel, skoro jako kdyby dostal ránu. Ale rychle se vzpamatoval a řekl: "Dobrá, ale stejně na tom nesejde; nemáme žádné prostředky -"
"Pane," řekla Zoe.
Kapitán se zamračil a podíval se na ni. "Co se děje?"
Zoe se dívala z okna. "Myslím, že prostředky máme."
Všichni následovali její pohled. Před budovou právě dosedal malý raketoplán krátkého doletu.
Čtveřice na něj ohromeně zírala ztuhlá na místě, dokud se neotevřely dveře a nevynořila se z nich drobná postavička.
Zoe se otočila na kapitána, jako by mohl poskytnout nějaké vysvětlení pro to, co považovala za zhola nemožné. Jaynova pusa se otevřela a zase zavřela.
"Na, zhan wo zai qiaokeli dang zhong, jiu song wo dao leisibian gei tamen chi ba,", prohlásil kapitán.
"Nechte mě hádat," řekl Kit. "Budu mít to potěšení seznámit se s River Tam."
| < 10. kapitola | Obsah | 12. kapitola > |