Osoba zvaná válečný inženýr je vždy neobyčejně vyhledávaná. Ti, co si mohou dovolit zaplatit jeho služby, udělají prakticky cokoliv, aby jej získali. Ti druzí zase nepohrdnou žádným prostředkem, kterým by ho alespoň navždy odstranili. Imrisí už zažil obě eventuality. Byl to statný muž znalý mnoha nauk a několik vražedných pokusů jej přinutilo k tomu, aby do nich zahrnul i umění boje. Na odražení amatérských pokusů o útok to stačilo. Leč to, co se stalo před několika dny, na něj bylo přece jen příliš.

Byl najat panem Fi, aby pro jeho armádu postavil válečný stroj. Imrisí se už dávno odnaučil ptát, čí zeď bude za pomoci jeho díla svalena. Začal bez meškání stavět, s pomocí zkušených městských řemeslníků rostla věž s prakem, beranidlem a plošinou pro ohňometčíky jako z vody. Do tří dnů mohl pánovi poslat zprávu, že je hotovo. Lord Fi se záhy dostavil se svou družinou a v doprovodu části své armády. Žádal o demonstraci schopností. Dostřel praku shledal dostatečným, také dosah plamenů i ochranu obsluhy, jenže navíc se chtěl přesvědčit o účinnosti beranidla. V blízkosti však nebyla žádná vhodná stavba. Kromě... Kromě vypálených trosek starého tamistického chrámu. Přes kraj se mnohokrát přehnaly vlny bojů a přestože zde poslední bitva proběhla před patnácti lety, mniši se nevrátili. Vesničanům to ani zdaleka nevadilo, už samotné dávky pro armádu je dosti zatěžovaly. A sousedství chrámu boha, který příležitostně žádá lidskou krev, také není nejpříjemnější.

Imrisí nebyl proti. On sám pocházel ze stepí Neriav a pokud se troskám jeho přesvědčení dalo říkat víra, pak věřil v božského siani, stepního draka. V božství obludy, která je rychlá jako blesk, žravá jako nádoba s kyselinou a krásná jak oblouk duhy uvěříte velmi snadno. Zvláště když se vynoří z trávy pár kroků před vámi. A co víc. Siani je téměř inteligentní a uznává úctu. Kdo se před ním skloní, je ušetřen. Není to snad ideální Bůh? Oproti Tamimu, jehož zářivý vůz denně zkříží oblohu zcela lhostejně a úctu k němuž musejí vynucovat kněží za pomoci stovek mystických obřadů a krutých přikázání. Tak tedy k chrámu.

Dovlekli stroj k ruinám, ve kterých se stále ještě tyčila vysoká štíhlá věž observatoria s obětištěm. Imrisí ji už kdysi navštívil. Když se po ní rozhlížel dnes, nepozoroval žádnou významnější změnu. Snad jen pukla další zrcadla, v dobách největší slávy chrámu soustřeďující sluneční paprsky na střed obětního místa. Tam, kde bývaly připoutány oběti, aby z nich Bůh pomalu vypil život. Otřásl se nechutí nad tou představou a sešel dolů.

Ukázka mohla začít. Peoni skrytí pod ochranou dřevěných štítů, které by je ve skutečném boji ochránily před ostřelováním z hradeb, dotlačili stroj k věži. Zapřeli vyvažovací ramena, rozhoupali beranidlo a to udeřilo do zdi. Jednou, podruhé, potřetí. Údery narušily zdivo základů věže, po celé stavbě se rozběhla sít puklin a pak se náhle, bez varování, začala kácet. Vzpěry usměrnily její pád na stranu od stroje. Ještě ve vzduchu se věž rozpadla na několik částí, avšak žádná stroj neohrozila.

Lord Fi byl očividně spokojen. Dohodl s Imrisím zaškolení obsluhy, pro pozdní hodinu až na zítřek a pro dnešek se s ním rozloučil. Imrisí v doprovodu osobního strážce odešel do svého stanu a zanedlouho usnul.

× × ×

Hoten, velekněz, je v hierarchii Tamistické církve velice významná funkce. Přesněji řečeno, nejvýznamnější. Pod ním je jedenáct santenů, naslouchajících. Pak desítky nostenů, na jiném místě a v jiném čase snad arcibiskupů. Ještě níž leží notenové, biskupové, stovky chastenů, chrámových kněží a úplně nejníže armáda kehtenů, potulných mnichů - kazatelů. Ale církev nebojuje pouze slovy. To snad platilo před padesáti lety. V současnosti může na pouhé slovo hotena rázem povstat skutečná armáda desítek tisíců mahatami, vojáků božích. Jejich jednotky neznají slovo strach. Vždyť smrt ve jménu božím je otevřenou branou do ráje. Také bez výčitek svědomí vykonají vše, co se jim přikáže, neboť odmítnutí božích slov zprostředkovaných hotenem je smrtelný hřích. Dojde-li libovolný polní velitel k závěru, že vstoupil do oblasti pohanství, na ostřích a hrotech hert jeho vojáků rychle přichází poučení o pravé víře. Proto budí strach, kdekoli se ukáží. Proto je hotenova moc veliká. Přesto se o ni musí dělit. I když je moc císaře oslabená a zemští správci se rvou o svá území, stále představují nezanedbatelnou sílu, před kterou musí církev předstírat slabost. Ale to pomine. Už brzy.

Stín gnómónu dospěl ke znaku hodiny ajši, hodiny darování. Zazněly gongy. Hoten Kencu povstal ze svého křesla a pomalu přistoupil k obětišti. Na bronzové čočkovité podložce ležela, pevně připoutána, nahá oběť. Ještě ráno to byla krásná mladá žena, o jejíž přízeň neúspěšně soupeřilo mnoho mužů. Její pýcha, se kterou je odmítala, urazila Boha a ten prostřednictvím jednoho zapuzeného nápadníka požádal o trest. Teď byl večer. Na čočce leželo mrtvé tělo, vysušené silou Tamiho zářivého vozu téměř na mumii. Hoten došel na krok k oběti, pozdvihl všechny paže a zapěl žalm darování. Sbor mnichů v pozadí opakoval jeho slova. Kencu dozpíval. Svěsil sekundární paže, primární vztáhl nad oběť a zpěvavým hlasem pravil: "Zdaliž přijímáš náš dar, ó pane, sešli oheň očistný, ó pane...". Vzduch zaplnila vůně ušlechtilého oleje jah, prudce hořlavé kapaliny, rozprašované ve formě okem neviditelného aerosolu na celé tělo oběti. A hoten v duchu zaklel. Nikdo jiný to nemohl zdálky vidět, ale on zahlédl, jak se víčka oběti zachvěla. Jak je to možné? Proč slábne Tamiho síla? Nemohl tušit, že to má mnoho společného s kouřem, který už desítky let prakticky neustále stoupá ze stovek požárů. V některých oblastech už téměř zmizely lesy, z nichž byla v časech klidu postavena města, vypálená v dalším kole války. Jediné, co ze zkušenosti věděl, bylo: bude nutné přidat další řadu zrcadel. Ale později. Dnes večer to ještě nevadí. Oběť sice žije, ale oheň jahu stráví vše. Dávka už bude dostatečná, zanedlouho by už bylo vidět kapky stékající po stranách čočky dolů. Svěsil paže. Na to znamení santen Kira skrytý v dutině podstavce čočky zapálil dlouhý knot. Kencu čekal. Pauza byla náhodná, aby si věřící třeba nedali dohromady nějakou hříšnou myšlenku. Ale dnes to Kira trochu přehnal, bude potřeba ho pokárat. Konečně. Mezi štíhlým, zaživa bezesporu vzrušujícím ocasem a nohama oběti vyšlehl zlatavý plamen. I kdyby se nyní pohnula, bude to už považováno za pouhé stahy spalovaného svalstva. "Dokonáno jest! Bůh je odprošen, nebude nás trestati více za naši pýchu!" uzavřel modlitby věřících za svými zády. Sám se uklonil směrem k východu. Paprsky zapadajícího slunce odražené od zrcadel hyatenské věže však nezahlédl. Co se stalo? Snad nějaký zbloudilec, který si řekl, že na zřícenině jsou zrcadla k ničemu? Jeho trest bude hrozný, neboť takovou urážku Tamiho nelze ponechat jen tak.

Na čočce ležely už jen očazené kosti. Skryté prameny jahu vyschly, oheň uhasl. Mše skončila. Věřící vyčkali na hotenovo závěrečné požehnání a začali se rozcházet. Velekněz už na nic nečekal. Odchvátal do zákulisí chrámu a přikázal čekajícímu santenovi Heda: "Vyšlete hlídku boží stráže k hyatenskému chrámu. Nějaký neznaboh odstranil zrcadla. A povolejte santena Kiru, mám k němu pár otázek."

"Jak si přeješ, důstojný," uklonil se Heda a odešel.

"Již jsem zde, důstojný. Čeho si ode mne žádáš?" ozvaly se brzy chvatné kroky a Kirův hlas.

"Nechal jste mne čekat. Dlouho čekat," pravil mu Kencu mrazivým hlasem.

Kira se nepokořil. "Mám omluvu, důstojný. Některý z bratří, chystající knot, jej upevnil tak nešikovně, že jej oběť přes den potřísnila."

"Najděte tedy jeho a předveďte mi ho."

"Buď tvá vůle, důstojný," pravil Kira, ale už jen na Kencuova záda. Oddechl si a vyrazil do bludiště klášterních staveb za převorem. Správce našel rychle ve skladišti oděvů pro mystéria. Doprovázel jej mladičký novic, který byl rychle označen za viníka. Kira se zašklebil. Žadatelů o jistý a poměrně bezpečný život v klášteře byl vždy nadbytek a fyzická likvidace neschopných nebo vzpurných umožňovala přijímat stále nové. Kdo z noviců se dožil svého vysvěcení, ten byl absolutně věrný Tamimu, odhodlaný ke všemu a nežádající jiné odměny než cestu do ráje.

Když chlapce vyzval, ať jej následuje, mladík v šedivém rouchu div neomdlel. Odevzdaně svěsil ruce a tiše za santenem kráčel. Jeho hrůza z toho, že jej oslovil jeden ze dvanácti nejvyšších kněží církve, však nebyla ničím proti tomu, když byl vstrčen do komnaty samotného velekněze. Kira zůstal přede dveřmi. Zanedlouho uslyšel bolestivý výkřik. Pak ještě jeden hlasitější a nářek, který byl stále tišší. Otevřely se dveře. Dva vojáci Božské stráže novice vyvlekli, mrtvého. Jeho roucho od pasu dolů kryla jedna velká krvavá skvrna. Hoten použil zvláště potupný způsob popravy, rozervání vnitřností.

"Santene Kiro! Oznamte převorovi, že může přijmout dalšího novice," ozval se z komnaty klidný hlas hotena.

× × ×

Jednotka mahatami na jízdních sucích, zvířatech o něco větších než stojící člověk, pokrytých dlouhou srstí, se vydala ke starému chrámu. Byl vzdálený několik hodin cesty, jeho věž měla být poměrně brzy viditelná. Ale byli již téměř na hranicích posvátného háje a věže nebylo. Vyslaný stín, zvlášť dobře cvičený zvěd, se vrátil se stručnou zprávou: Věž je zbourána dobývacím strojem, kolem jejích trosek táboří vojsko zemského pána. Kapitán jednotky se zamyslel. Měl za úkol odhalit viníky poškození. Přestože jím lomcoval vztek nad znesvěcením chrámu a byl si jistý výcvikem svých mužů, nechtěl útočit na přesilu. Usedl a napsal zprávu pro santena Hedu. Na jeho pokyn přiskočil cvičitel liftů, malých, za normálních okolností neskutečně pitomých ptáků, a jednoho mu podal. Pergamenový proužek ze slaboučké kůže mladého suka se ocitnul pod svorkou na liftově noze a vypuštěný pták vzlétl. Několikrát zakroužil a vyrazil ke klášteru. Byl veden neobyčejně citlivým smyslem, kterým reagoval na přítomnost zvláštního krmiva. To dostával pouze v klášteře. Nebude dlouho trvat a u cvičitele se ocitne jiný lift, který se s cílevědomou snahou narkomana bude pokoušet dostat do jeho brašny na krmivo. Ten přinese odpověď z kláštera.

Brzy k tomu skutečně došlo. Odpověď byla ještě stručnější než kapitánova zpráva: Vyčkejte na místě, nic nepodnikejte.

× × ×

Probuzení bylo poměrně drsné. Do stanu vtrhlo několik vojáků v modrých pláštích, se symbolem slunce na zádech. Neurvale Imrisího probudili a vyvlekli ze stanu. Zjistil, že je spolu s ostatními obklopen obrovskou armádou úplně identicky oblečených ozbrojenců. Rozhlížel se. Ve skupině svých spoluzajatců spatřil i samotného pana Fi, zatínajícího zuřivě drápy, jinak se nedělo nic zvláštního. Náhle za řadami cizích vojáků vznikl nějaký rozruch. Rozestupovali se před skupinou nosičů táhnoucích nádhernými řezbami a pestrými barvami zdobená nosítka. V nich seděl neznámý muž středního věku, oblečený v dokonale modrém plášti. Jeho odstín, zvaný královský, mluvil o neskutečném bohatství a moci tohoto muže, neboť sehnat takové množství barviva bylo pro normálního smrtelníka nemožné. Když nového příchozího spatřil pan Fi, pevně svíraný třemi vojáky, vykřikl: "Co to má znamenat, hotene Kencu!"

'Hoten? Velekněz?' honilo se Imrisímu hlavou. Cizinec mezitím slezl z nosítek a kráčel k lordu Fi. "Jak si to dovoluješ se mnou mluvit, otroku!"

"Zbláznil jste se, hotene? Jsem králem pověřený pán tohoto území, budete rád, když vás nechám jen zmrskat."

"Pomalu, nezabij ho!" vykřikl hoten rychle na vojáka, který napřáhl svou hertu. Vojákovi se v tváři mihnul výraz děsu nad představou, že by mohl udělat nějakou chybu, a stáhl se. Kencu došel ke vznešenému zajatci a zvolna pravil: "Ne. Vy mne zbičovat nenecháte, protože časy se změnily. Církev již více nebude ustupovat před šířící se temnotou. Ale díky za dobrou ideu." Jeden jeho stručný příkaz a vojáci vyvlekli šlechtice doprostřed volného prostranství, kde z něj strhli oděv. Předstoupil mohutný voják s nádobou, ze které rukou v silné rukavici vylovil dlouhý karabáč. Z biče odkapávala řídká nažloutlá kapalina. Voják vyčkal, dokud trochu neoschl, rozpřáhl se a udeřil. Jednou. Podruhé. Desetkrát. Dvacetkrát. Při třicáté ráně řekl hoten jen tak mimochodem týranému šlechtici: "Mohl jsem se tě zeptat i přímo, ale tvá drzost si zasloužila trest. A ostatně bys byl třeba vzpurný. Nyní mi odpovíš přímo a bez vytáček: Kdo navrhl ono velice zajímavé zařízení?" Ukázal k troskám věže na zaparkovaný stroj.

Pan Fi se třásl jako v zimnici a s jektáním zubů přerývavě odpověděl: "Byl... tto... mistr... Imrisí. Ttámhle sto...jí." Podlomily se mu nohy. Vojáci ho upustili a on bezvládně dopadl na zem, kde sebou škubal v záchvatech křečí. Hoten spokojeně promluvil k santenovi Heda, který stál po jeho boku: "Miluji ředěný sapik. Jak krásně rozpovídá i toho nejmlčenlivějšího, když se mu vetře pod kůži." A k vojákům: "Nechte ho chcípnout."

Imrisí, který scénu sledoval se zatajeným dechem, náhle zjistil, že onen děsný kněz kráčí přímo k němu. Tři kroky od Imrisího se zastavil a sledoval ho chladným oceňujícím pohledem. "Jsi neobyčejně šikovný muž," pravil pak. "Měl bych pro tebe práci."

Imrisí měl takovou radost, že hoten nežádá jeho okamžitou smrt, že se úplně automaticky zeptal: "Jaké bude tvé přání, důstojný?"

"Uvidíš. Následuj mne." Otočil se a kráčel rychle pryč. U santena se na okamžik zastavil a cosi mu pošeptal. Pak pokračoval. Minul svá nosítka, nosiči s nimi vyběhli za ním. Imrisí, který ho následoval v uctivém odstupu, náhle za svými zády zaslechl hluk masakru. Hoten zvolnil a vrhl na něj přes rameno rychlý pobavený pohled. "Pro nepřátel svých neměj milosti světské, leč za duše jejich žádej boží spravedlnosti. Prorok Mu'saw, kniha druhá, oddíl pátý, verš sedmý." Jeho hlas Imrisího poděsil ještě víc než cokoliv jiného. Nesmyslný verš, kterým bylo možné omluvit libovolný zločin, se mu nadlouho vryl do paměti.

Došli na okraj háje, kde několik vojáků hlídalo suky. Také tam stál stan s modrou korouhví se zlatým symbolem slunce. Hoten do něj vešel. Imrisí zaváhal, ale po hotenově netrpělivém zavolání chvatně vstoupil. Ve stanu panovalo přítmí. Pouze na jednom místě hořela olejová lampa a vrhala odlesky jasnějšího světla na gobelín s vyobrazením nějaké stavby.

"Toto je klášter Božího dechu," promluvil hoten. "V jeho středu je chrám. Do chrámu se vstupuje branou vysokou třicet kroků. Dle starých spisků se brána otevírala pouhým božím dechem, jestliže víra zástupu poutníků před ní byla opravdová. Leč časy upřímné víry skončily a svět zachvátilo pohanství. Je mi jedno, jakým způsobem bránu upravíš, pokud se bude chovat podobně jako v minulosti."

"A pokud bych neuspěl nebo odmítl?"

"O něčem takovém ani neuvažuj. Nyní opusť stan a vyčkej příchodu mých služebníků. Poté se vydáme do kláštera."

× × ×

Mezi desítkami mrtvých, rozsekaných na kusy, zůstali tři živí. Dva vojáci Božské stráže a ochromený pan Fi. Vojáci bloumali kolem, čas od času se zašli podívat na otráveného. Už asi hodinu ležel bez pohybu, ale stále živý.

"Nemá to smysl," prohlásil jeden z nich a tasil hertu. "Nevidím žádný užitek v tom, hlídat tu napůl mrtvého chlapa, který se už neprobere, a přijít kvůli tomu o oběd. Dorazíme ho hned a bude." Napřáhl zbraň a chystal se bodnout. Druhému však bleskl hlavou krutý nápad a zadržel ho: "Počkej," pravil s dychtivým výrazem, "vždycky jsem slýchával, že páni jsou něčím zvláštní. Ale ať se dívám, jak chci, nic zvláštního nevidím. Že by se lišili tím, co je skryto?"

"Přesvědčíme se," připojil se ochotně první. Skryl zbraň a poklekl u bezmocného šlechtice. Škubnutím drápů dokončil jeho obnažení. "Tady není nic mimořádného," prohlásil pak zklamaně.

"Aby to... Ginas pěkně kecal. Skončíme s ním. Jak že to Mistr dělá?" Druhý se sklonil, vrazil pánovi do útrob ruku a sarkasticky pravil. "Přeji vám příjemnou cestu na křídlech motýlů, můj pane..." Zabořil drápy ještě o něco hlouběji.

× × ×

Přestože všichni mahatami jeli na sucích, kvůli hotenovi v nosítkách cestovali poměrně pomalu. Poledne je proto zastihlo na cestě. Průvod ihned zastavil. Imrisí původně myslel, že pouze na oběd, ale mýlil se. Vojáci i kněží si rozprostřeli na zemi koberečky a s tváří obrácenou ke slunci klesli k zemi. Jediný, kdo zůstal na nohách, byl on. Několik vojáků na něj dělalo skryté, ale tím významnější posunky. Nepodřídil se. Nepoklekl.

Když motlitby skončily, přispěchal k němu santen. "Jaká je tvá pýcha, že neskloníš hlavu ani před svým bohem," pravil se slyšitelnou výtkou.

"Tami není můj bůh. Necítím k němu nejmenší úctu."

"Ty pohane! To si troufáš říci mně, naslouchajícímu? Tvá duše navždy propadne peklu a budu to já, kdo ji tam na Boží pokyn odešle!"

"Ale copak to slyším," ozval se za santenovými zády hotenův pobavený hlas. "Mocný a vznešený Tami snad pro tebe není dost dobrý? Patříš snad k oněm pomýleným uctívačům falešné bohyně Mirdia? Nebo dokonce, nechce se mi věřit, že by to snad byla pravda, jsi uctívač stepních oblud?"

"Nevěřím na žádné..." zarazil se a dokončil kulhavě "neviditelné bohy." Málem se prořekl a jeho osud by byl zpečetěn. Tamisté měli mnoho nepříjemných prostředků, jak přesvědčit bludnou duši o velikosti svého boha. Hoten si zaváhání všiml, ale přičítal to jeho uražené víře. "Ach tak... Nuže pohleď, jak u nás nakládáme s těmi, jež zveš svými 'skutečnými bohy'..." Zdvihl svůj nádherný plášť a Imrisí spatřil jeho dosud skrývaný ocas. Byl v ochranném pouzdře z kůže stepního draka.

"To není možné!" Předstírat hrozné překvapení se mu dařilo celkem důvěryhodně. "Siani jsou přeci nesmrtelní..."

"Nic dýchajícího není věčné. Jen nehmotný duch překoná staletí, lhostejný k pochybám." Hoten mu přeříkal ještě pár dogmatických veršů a ponechal ho samotného.

Imrisí stál dlouho bez pohybu na místě. Zamyšlení předstírat nemusel. Kůže ze sianiho nebyla nijak vzácná. Kněží jeho kmene je nosili často, ale to byly kůže drakem odhozené. Tahle očividně pocházela z draka zabitého a Imrisího docela zajímala cena toho úlovku. On sám slyšel o tisícihlavých expedicích, které se v minulosti vydávaly na lov, ze kterého se nikdo nevrátil. Nějaký voják před něj postavil nádobu s jídlem. Nepřítomně ji vzal a začal jíst, ale stále uvažoval o tom kousku pestré šupinaté kůže. Pokusí se to zjistit, řekl si. Ale k tomu ještě povede dlouhá cesta. Pro začátek bude rád, když přežije dokončení zakázky.

× × ×

Tušil správně, co ho čeká. V klášteře se mohl pohybovat jen v doprovodu dvou strážců. Jen k pracovišti a zpět do cely. Třetího dne už znal každý kámen dlažby na cestě i ve stěnách nazpaměť. Jedinou změnu přinášela práce. Těšila ho, leč její postup ho současně děsil. Mechanismus brány byl krásnou ukázkou mistrovství dávných řemeslníků. Křídla brány, každé o hmotnosti mnoha set centů, byla ovládána složitou soustavou pák, převodů, a úplně dole, hluboko ve sklepech, skrytým šlapacím kolem. Kolo pro dvacet mnichů nebo otroků pohánělo mlýn. Ale od jeho hřídele byla za zdí vedena transmise nahoru do brány. Když to Imrisí viděl poprvé, řekl santenovi Kirovi, který mu byl hotenem určen za průvodce: "Říkáte, že jsem pohan. Ale správnější slovo by bylo skeptik. Kritičnost je to, co mi pomáhá při práci. Kdybych byl dobrým následovníkem Tamiho, skláněl bych se před jeho mocí. Ale pro tu nedůvěru jsem tušil už na cestě, že síla jeho dechu bude mít značně prozaickou příčinu."

Kira dlouho nereagoval. Pak jen řekl: "Svátek Yihandži je za týden. Doufám, že toho dne se brána opět po staletích otevře bez doteku lidské ruky."

"Chtěl jste říci bez viditeln... ch," nedopověděl, chycen a přiškrcen strážným.

"Žádné hloupé poznámky," řekl výhružně Kira. Pak dal strážnému znamení a ten Imrisího pustil.

Uběhl třetí den v zajetí. Opravil už přetržený řemen transmise a začal obnovovat vylámané zuby převodů. A s děsem si uvědomoval, že každá obnovená součást ho posouvá blíž a blíž k nějakému zvlášť vybranému způsobu popravy. Jedinou svou naději spatřoval v tom, že se mu podaří dokončit složité přídavné zařízení, které neodstranitelně zabudovával do stroje. Mniši v kovárně a truhlářské dílně vytvářeli složité součásti, o jejichž účelu neměli ponětí, a Imrisí z nich stavěl svůj nejistý můstek na svobodu.

Toho večera skončil pozdě. Stráže ho doprovodily do bloku ubytoven pro poutníky, kde na hotenův příkaz přespával, a samy zůstaly před budovou. Stačilo to, neměla jiný východ a okénky by se protáhl možná had. Imrisí vstoupil do cely a našel v ní sedět neznámého prostého mnicha. "Co tu chceš," řekl mu hrubě. "Nežádám poučení o víře, stačí mi, co vidím a slyším."

Mnich se postavil, zavřel za Imrisím dveře a shodil kápi. Byl to santen Kira. "Odvaha tě přejde, pohane, až se budeš svíjet v Tamiho číši a prosit o rychlou smrt."

"To jste se sem musel vplížit, abyste mi oznámil, že se bez ohledu na úspěch či neúspěch ocitnu v obětišti?"

"Jsi chytrý, Imrisí. Tušil jsem, že se nenecháš zmást neurčitými sliby. Ano, je to tak. Nikdo zvenčí nesmí zjistit pozadí zázraků a odejít živ. Ale..."

"Ale?"

"Řádový bratr smí vědět i žít. Může třeba také vnitřně nesouhlasit. A v určitém postavení může i usilovat o změny."

"Jaká je podmínka?"

"V koncilu mají přívrženci tvrdého postupu proti tobě menšinu. Já osobně sice také příliš nevěřím, že bys byl dobrým konvertitou, ale uznávám alespoň cosi jako vděk. Dobrá odměna za dobrou službu."

"Službu?"

"Hoten se bude chtít přesvědčit o funkci zařízení. Malá nehoda mezi tolika ozubenými koly... A členové koncilu jistě uvěří rozumným argumentům, že je vhodné ponechat tě naživu."

"Malá nehoda. Když je on neustále obklopen několika mahatami?"

"To už nechám na tobě. Druhá eventualita je číše. Jsi člověk z pouští, adaptovaný na horko, je možné, že zůstaneš naživu až do večera. Asi na tom nebudeš tak dobře, aby ses snad hýbal, nebo dokonce mluvil. Ale rozhodně budeš vnímat dost, aby sis užil pobyt v plamenech až do konce."

"A co kdybych zítra řekl, že chci mluvit s hotenem a váš návrh mu oznámil?"

"Číše je dost velká pro nás oba. Hoten slovo vděk nezná." Santen zamumlal ještě cosi nezřetelného a zmlkl. Promluvil opět až po chvíli: "Nebudu ti dávat své slovo nebo vysvětlovat důvody, jistě chápeš proč. Jednu věc ti ale slíbit mohu. Hoten je prchlivý. Přežije-li útok, budeš ty mrtvý dříve, než si uvědomíš jeho příkaz. Je to rozdíl - úder hertou, nebo..."

Imrisí se otřásl, když si představil to 'nebo.' Začal vypočítávat: "Budu potřebovat tučného burga, tři libry sušených listů tyalu a svůj vak s roztoky."

"Hotena neotrávíš."

"Nechci ho otrávit. Z burga získám tuk do ložisek a výtažkem z tyalu ho ztužím, aby z nich nevytekl. To ostatní?. V lahvičkách jsou stabilizační roztoky proti kažení tuků. Vydrží tak mnohem déle."

"Dobrá, postarám se o to..."

× × ×

Pátého dne ho předvedli před hotena. "Jak pokračuješ, mistře Imrisí?"

"Práce bude hotova včas, důstojný."

"Dokonalé. Mimochodem, slyšel jsem, žes měl soukromé jednání se santenem Kirou."

"Naslouchající se mne ptal na postup prací a já ho požádal, aby mi obstaral suroviny na mazání ložisek."

"Ano? Já slyšel něco jiného. Leč nevadí, budu se modlit za klid jeho duše." Velekněz nedbale ukázal stranou. Voják tam stojící strhl plentu, chránící nějaký předmět. Dole to byl ohořelý lidský skelet. Od hrudi navrch bylo tělo zachovalejší a hlavy se oheň nedotknul. Hlavy santena Kiry. Žil hodně dlouho, popisoval hoten sadisticky podrobnosti popravy. "Také mi toho hodně pověděl. Ty sám žiješ jen proto, že jsi se odmítl podílet na jeho ničemném plánu. Ber tuto věc v patrnosti. Jedna hloupost a budeš spalován po částech. Každý den kousek..."

Imrisí bojoval s nevolností. Hoten se chvíli díval a pak řekl: "Dostaneš, co jsi žádal. Odveďte mistra na pracoviště, nebo kamkoliv bude chtít v areálu kláštera."

Vedli ho dva. Mohutní, mlčenliví. Chtěl jít známou cestou k bráně, ale odvedli ho cestou, kterou neznal, na místa, která dosud ani nezahlédl. Tam čekalo dalších pět. "To je on," pravil jeden ze strážných. Dívali se na něj s tichou nenávistí. "O co jde?" zeptal se jich nakonec, když už to nemohl vydržet.

"Udal jsi santena Kiru."

"To není pravda," oponoval.

"Santen byl zadržen týž večer, co tě navštívil. Nikdo jiný než ty neměl příležitost."

"A nezkoumali jste, jak bych to mohl provést? Vždyť vy sami jste mě hlídali." Argument byl pravdivý a vojáci jej uznali. Začali se s Imrisím opatrně, v náznacích, bavit. Z jejich narážek pochopil, že jej žádají o dokončení Kirova plánu. Odmítl. "Chci jen dokončit svou práci a odejít."

"Blázne! Hoten mívá vizi, koho Bůh žádá za oběť, týden předem. Svátek bude pozítří a on ještě nikoho neoznačil. Jediný, kdo tak připadá v úvahu, jsi ty!"

Odmítal. Stále. Věřil vlastnímu plánu na únik a nechtěl se zaplést do mocenských bojů v klášteře. Když ho tedy nedokázali přesvědčit, požádal ho jejich velitel alespoň o mlčenlivost v dané věci. Tu jim ochotně slíbil. Poté ho odvedli do klášterní kuchyně, aby si připravil mazivo a zase na věž brány, aby ho aplikoval. Pracoval opět až do večera. Když stroj po setmění opouštěl, zjistil, že jeho strážní byli vyměněni. Příčinu si domyslel, a tak se ani moc nedivil, že byl ihned po opuštění věže odvlečen k hotenovi: "Ty zrádče!" řval hoten. "Myslel sis, že se o tvém spolčení se spiklenci nedozvím?" Chodil kolem Imrisího, nadával a nakonec vyřkl ortel: "Až o svátku Yihandži vstoupí Tamiho vůz na nebesa, budeš to ty, kdo bude našemu pánu nabízet svou krev! Odveďte ho a hlídejte, ani na okamžik nesmí být sám!"

× × ×

Další den ráno ho navštívil santen Heda. Choval se k vězni tak mile, až to bylo neuvěřitelné. "Přináším ti vzkaz od našeho Mistra. Jestli bránu opravíš, bude tvá vina zapomenuta."

Imrisí se v duchu usmál. Věž byla provozuschopná, bylo však třeba vědět, jak ji k práci přinutit. Taky to santenovi řekl. Knězi se tváří mihl výraz hněvu, ale za okamžik už byl jeho hlas opět přátelský: "Té nedůvěry nebylo třeba, mistře. Naopak, já se musím tázat, zda jsi ty splnil svůj závazek."

"Žádáte ukázku, santene Hedo?"

"Je to tak. Vše je připraveno. Nuže, doprovoď mne a dokaž, že naše naděje vkládané do tvého umění nebyly liché." Santen se otočil a odcházel. Vyšli ven, stráže je následovaly. U brány se mezitím soustředila skupinka vyšších kněží a důstojníků božské stráže. Hoten se na Imrisího tvářil náramně kysele, ale zdržel se poznámek. Imrisí zmizel ve věži a začal po strmém žebříku stoupat k ovládání mechanismu. Dostal se na plošinu. A zarazil se. Nebyl na plošině sám. Přestože nikoho neviděl, vycítily jeho rozrušené nervy přítomnost špeha. Povzdechl si a děkoval prozřetelnosti, že od začátku zařízení upravoval tak, aby v manipulaci zabránil nepovolanému. Rozhlédl se a pak, jakoby uklidněn, okatě odpočítal několik pák a za dvě z nich zatáhl. Kdesi ve skříni kryjící převody se k sobě přitisklo několik ozubených kol a s tichým hukotem začalo přenášet sílu dole pracujících mnichů na křídla brány. Masívní zeď zvuk převodů utlumila, ale nezadržela zvuky obdivu zvenčí. Počkal, dokud se brána zcela neotevřela, pak sešplhal dolů a vyšel ven. Heda mu řekl: "Výborně mistře. Večer dokážeš, že je bránu možné i zavřít, a budeš bohatě odměněn..." Poté o něj zdánlivě ztratili zájem. Hoten se suitou se vzdálil, vojáci se rozešli. Imrisí zůstal na prostranství. Přestože strážní zmizeli, cítil ze všech stran pátravé pohledy skrytých pozorovatelů. Když se pokusil jen přiblížit k hlavní bráně, strážní se opět objevili a dávali mu najevo, že tudy ne. Vrátil se tedy poslušně zpět.

Večer předvedl zavírání vrat a byl vyzván k návratu na ubytovnu, že budou probíhat přípravy na svátek.

× × ×

"Zde je zvědova zpráva, důstojný. Onen pohanský ničema si myslel, že nás zmate, leč mýlil se. Stín vše viděl a zapsal."

"Bude to pro našeho přítele malé překvapení."

× × ×

Obloha začala jasnět a z poutnického tábora ve vedlejším údolí vyšel zástup věřících. Po cestě Sedmi zastavení postupovali pomalu. U každého oltáříku se zastavili a zazpívali žalm. Celkem jim cesta trvala právě tak dlouho, aby po překonání hřebene Božích očí mohli ti nejzasloužilejší kráčející na čele spatřit první odlesk slunce v bráně Božího dechu. Přivítali příznivé znamení děkovnou modlitbou, seskupili se a ve vyrovnaném útvaru začali sestupovat dolů a zase stoupat na protější svah ke klášteru.

Barek Te Sak konal pouť již potřetí. Dosud měl vždy úspěch, Bůh jeho prosby pokaždé vyslyšel. Poprvé svými modlitbami zachránil úrodu stepní rýže, když krátce po jeho návratu z pouti začalo po dlouhém suchém roce konečně pršet. Tehdy šel na vlastní pěst. Podruhé již jej sousedé vyslali, aby odvrátil nálet žravého hmyzu, který v pásu dlouhém stovky mil za sebou nechával jen poušť a kosti. Na vlastní oči sice zázrak neviděl, ale vděční sousedé mu vypověděli, co se tehdy stalo. Právě v době, kdy společně s dalšími poutníky klečel na stupních okolo obětiště a modlil se za příznivé přijetí daru, blížilo se slovy nepopsatelné hejno malých zabijáků k vesnici. Náhle se zdvihl vítr a zahalil je oblakem prachu. Z mraku se zablesklo, zavanul proud žhavého vzduchu a na zem dopadl již jen popel. Proto jej i letos jednomyslně zvolili jako prosebníka. Důvod byl zvláště závažný. Vesnicí nedávno prošel kehten, vizionář, a přímo uprostřed hostiny na Tamiho počest upadl do věšteckého transu. Vylíčil jim obraz nedaleké budoucnosti, kdy se armády slunce utkají s armádami noci a výsledek té bitvy otřese světem. Vesničany vize poděsila. Vyslali proto osvědčeného prositele, ať se pomodlí za vítězství světla...

Poutníci vešli na liduprázdné klášterní nádvoří a zastavili se před Branou. Třicet kroků vysoká vrata z masivního kovu se nad nimi hrozivě tyčila. Nejevila však ani tu nejmenší snahu se otevřít. Zástup zesílil své modlitby. Pět, deset minut. A naráz se vrata v naprostém tichu otevřela. Barek vteřinku zíral a pak v úctě poklekl. Za vraty nebyla skupinka supících mnichů, kteří je obvykle rozevírali. Nebyl tam vůbec nikdo, brána se otevřela skutečně sama. "Dech Boží...," zašeptal.

× × ×

"Myslel sis, že se vyhneš svému osudu?" Stáli ve sklepení věže. Hoten, santen Heda, dva strážci a potlučený Imrisí. Nad nimi se tyčila temná šachta se žebříkem, po kterém se utajeně šplhalo vzhůru k mechanismům.

Imrisí se ztuhle usmál rozbitými čelistmi: "Beze mne bránu nikdy neotevřete."

"Mýlíš se, pohane. Odhalili jsme tvůj nečistý trik. V příštím okamžiku poznáš marnost svých jistot a poté budeš odveden na obětiště a darován Bohu. Mahatami Ohero, splň svůj úkol." Voják se uklonil, shodil svůj modrý plášť, aby se mu při šplhání nepletl pod nohama, a začal obratně šplhat vzhůru. Mizel právě v temnotě na hranici pátého kroku výšky, když se Imrisí nevinně, jen tak všeobecně zeptal: "Na kolik asi klášter přijde vycvičení jednoho důstojníka Božské stráže. A byl ten, co šplhá vzhůru, hodně oddaný?"

"Ty drzý ničemo!" Hoten vyškubl z opasku důtky a vrhl se na něj. Imrisí ustupoval, dokud ho nechytil zbývající strážný a neznehybnil ho.

"Poskytneš mi ještě mnoho potěšení, před oním závěrečným," cedil zuřivě mezi zuby velekněz Imrisímu přímo do tváře. Poodstoupil kus od zajatce, odměřil si vzdálenost a udeřil. Řemínky tenké kůže se Imrisímu bolestivě zařízly do odhalené hrudi. Poprvé a ještě několikrát. Rychle se objevily krvavé šrámy, po každém úderu výraznější.

"Je to také máčené v sapiku? Já jen tak, že by nebylo vhodné mne ochromit," vysmíval se Imrisí. Odpovědí mu byly další rány.

Shora se ozvalo zaskřípění mechanismu. Slyšíš? Tvé naděje byly liché!" triumfoval hoten. Imrisí schlípl: "Pak tedy, nechť se děje Tamiho vůle..."

× × ×

Začal stoupat vzhůru. Opakoval si zvědovy instrukce a přitom uvažoval, jaké štěstí ho potkalo. Být vrátným Brány... Odpovědná funkce. Do příjemných myšlenek se jako zákeřný šíp zabodla slova toho podivného cizince. Hovořil s takovou jistotou... Voják rychle volnou rukou načrtl znak Slunce a šplhal dál. Na jednom místě byl žebřík poněkud kluzký. To že by měla být překážka? Pro silné prsty a drápy v žádném případě. Hravě překonal rizikový úsek a bez potíží a uklidněn vystoupil na plošinu. Ocitnul se přímo před strojem, ze kterého se nad jeho hlavou tyčilo dvaatřicet pák. Našel ty, které označil zvěd ve svém popisu, a plnou vahou se za ně zavěsil. To byla poslední věc, kterou udělal o své vůli. Jeho dlaně, pomazané sádlem z burga, konzervovaným jakýmsi zvláštním prostředkem, představovaly ideální prostředí, kterým tyalový jed na pákách nanesený rychle prošel až k nervům.

O tom, že se pod ním otevřela podlaha, už nevěděl.

× × ×

Hoten Kencu pokládal Imrisího za chvástala. Proto ho jeho náhlá pokora vůbec nepřekvapila. Spokojeně si založil ruce. "Tak, pohane. Jakmile poutníci projdou Branou, budeš odv..." Voják, řítící se dolů šachtou tiše jako stín a těžce jako kámen, mu dopadl přímo na hlavu. Zapraštěly kosti.

"Mistře!" Santen se vrhl k propletené hromádce mrtvých a sám odtáhl vojákovo tělo. Světlo pochodní dopadlo na hotena. Byl mrtvý, v tváři mu navždy ztuhl úsměv uspokojení, s lehce naznačeným překvapením. "Ty vrahu! Za tento zločin se budeš navždy smažit v sedmém pekle!" vykřikl Heda na Imrisího.

"Jak chcete. Ale pokud zemřu, tak svou bránu otevřete jenom beranidlem. Ale to už bude pro váš svátek pozdě. A navíc, věž je stavěná tak, že bez opory křídel vrat se zhroutí. Volte jak chcete. Loajalita k mrtvému, na jehož místo možná nastoupíte, nebo..."

Santen vztekle zatínal drápy. Imrisí, držený rozzuřeným vojákem tak pevně, že mohl stěží dýchat, byl snadný cíl pro vraždu. Ale kněz se ovládl. "Dobrá. Slyšel jsem, co ti nabízel bratr Kira. Budeš žít, na to ti dávám slovo muže. Ale na slovo kněze se spolehni, že nikdy neopustíš zdi kláštera. Nyní jdi a otevři bránu."

Voják Imrisího pustil a ten, stále ještě s mírnými pochybnostmi, vystoupal vzhůru. Úsek s namazanými příčkami překonal za pomoci druhého páru paží a stanul na plošině. Pohlédl na stroj. V úzké štěrbině prosvítalo šest barevných proužků. Kdo o nich nevěděl, neodhalil by je. I kdyby je odhalil, neznal by Imrisího soukromý číselný kód. Imrisí se spokojeně zašklebil. Výborně. Právě dnes a pouze pro tento okamžik byla platná kombinace sedm a devatenáct. Zavěsil se na páky a za okamžik zaslechl uctivý povzdech přicházející z předního nádvoří: "Dech Boží..."

× × ×

Svátek skončil a Barek Te Sak se vracel spokojeně do rodné vsi. Byl si jist, že jeho prosby budou vyslyšeny. Vždyť obětí byl sám hoten Kencu, nejvýznamnější lidský služebník Tamiho. Takové sebeobětování přece Bůh musí ocenit!

× × ×

Církve nejsou organizace, které by milovaly chaos. Proto, ačkoli se náhlé úmrtí velekněze nepředpokládalo, byl přesto, pro jistotu, jeho nástupce určen dávno předem. Novým hotenem se stal, jak Imrisí správně předpokládal, skutečně Heda. Ten se nyní snažil seč mohl vymoci pro Imrisího milost. Někteří členové koncilu byli zpočátku nesmiřitelní. Za Hedovou snahou viděli jen pokus zachránit spoluviníka, který mu pomohl v postupu. Na ně se obracel s výzvou: "Ten muž je skutečný umělec svého řemesla. Viděl jsem věž, kterou postavil během několika dnů. Věž schopnou svrhnout libovolnou hradbu. Jeho umění bychom měli využít pro větší slávu Boží a ne ho obětovat ve jménu pomsty."

"Je to pohan a zabil hotena. Za to jej musí potkat nejpřísnější trest."

"Hotenovi Kencu není nikdo z vás vázán slibem věrnosti. Všichni jsme se báli jeho vzteku a jediný bratr Kira měl odvahu postavit se mu. Byl za to potrestán. Ale stejný trest mohl kdykoli padnout na kohokoli z nás za mnohem menší provinění. Nestojí snad náš klid za trochu milosrdenství?"

"Není možné, aby se po klášteře pohyboval bezvěrec!"

"Bude povolán. V tom nevidím problém."

"Myslel jste na všechno, Hedo. Můžete nám odpřisáhnout, že úmrtí hotena Kencu nebylo vaším dílem?"

"Na Tamiho zářící tvář přísahám, že mistrova smrt pro mne byla překvapením! A jestli ne, ať blesk mne smete na místě, kde stojím. Leč jinak se obracím na Boha, nechť mne nade vši pochybnost zbaví obvinění." Nic se nestalo. Žádného z přítomných nesmetl blesk, ani jiný nástroj božské moci. Jen do místnosti vlétl oknem malý kui a usadil se na trámech krovu. Nevšímali si ho, dokud si na svém dočasném sedátku neposkočil a nevyprázdnil se. Přímo na santena Wanoka, vedoucího tábora zastánců trestu. Potřísněný kněz vyskočil a začal nadávat, zatímco ostatní se začali divoce smát. Santen Dorek pravil: "Bůh se vyjádřil zcela jasně, zdá se. Souhlasím s vámi, hotene Hedo, mistr Imrisí dá své umění do služeb řádu."

× × ×

Na chrám boha Slunce byla hlavní síň velice tmavá. Jen několika přesně určenými místy ve stěnách pronikaly dovnitř paprsky měkce rozptýleného světla. Měnily temnotu plnou dýmu ze vzácných kadidel na obraz snového ráje, kde nic není skutečné. Hlasy sboru mnichů neúnavně opakující mystické slabiky Hůr a Hór se lámaly pod stropem a v tisících ozvěn rozechvívaly těla i duše naslouchajících.

Na Imrisího působily hlasy obzvláště silně. Ležel, pevně připoután, přímo na oltáři. Nyní už téměř šílel, ale dokud mohl jasně uvažovat, rozebíral si příčiny tak intensivního vlivu a došel k závěru, že leží přímo v ohnisku akustické čočky. Teď už mu to bylo jedno. Mystická slova, zvonivé údery ohromných gongů a temné dunění nemenších bubnů se mu vpíjelo přímo pod kůži a startovalo změny, o kterých nezasvěcení neměli ani potuchy...

Šílenství nenadále nahradila euforie. Imrisí vzhlédl a v temných oblacích dýmu spatřil tvář, zářivou tvář Boha. Záblesk ho oslnil, potlačil veškeré ostatní vjemy. V mystickém transu mu připadalo, že k němu Bůh mluví. Hukot mnichů i jejich nástrojů ustoupil do pozadí, slova se stala zřetelnějšími. Hovořila o moci a slávě Slunce, o zodpovědnosti za řád světa. Imrisí je jako poslušný žák opakoval, jejich smysl se mu navždy ukládal v hlavě. Náhle Bůh zmizel, zůstala jen temnota. A ticho. Ta náhlá změna ho poděsila. Začal se ve svých poutech svíjet, brzy to nebyla jen zoufalá snaha o osvobození se, ale skutečné křeče. Jeho tělo si žádalo návratu těch vzrušujících zvuků, jeho duše plakala po Bohu. V temnotě se objevovaly a zase mizely tváře démonů, děsivých i falešně slibujících. Snažil se je zapudit výkřiky, ale ty, co se mu draly z úst, prosily jen o smilování nebo o smrt.

Netušil, jak dlouho to peklo trvalo. Náhle démoni zmizeli. Na útěk je obrátily pravidelné těžké kroky. Jeho zachránce vystoupil ze stínu. Muž v masce Slunce. Tělesně i duševně vyčerpaný Imrisí na něj hleděl se strachem, nedůvěrou i nadějí. Příchozí slavnostně pozdvihl pravou paži. Držel v ní prostou číši a podal ji Imrisímu ke rtům. "Pij, bratře," pravil.

Tekutina neměla chuť ani vůni, přesto mu sklouzávala přes rty téměř sama a on se zoufale snažil neztratit ani kapku. Když byla číše úplně prázdná, zmocnila se ho příjemná otupělost, které se poddal. Usnul.

Vstal druhý den časně ráno. Zdvihl se z lůžka a automaticky sáhnul po svých šatech. Nebyly to však ty, které nosil padesát let života. Jeho nový šat byl oděvem významného kněze, modrý plášť nesl vyšitou tvář Slunce. Imrisí ze zvyku sáhl do kapes. Sykl. Jeho obvyklé nářadí nebylo na svém místě.

Ozvalo se zašustění závěsu a dovnitř se vplížil novic. "Santene Imrisí... Mistr Heda žádá tvou přítomnost na jednání koncilu."

"Vyřiď bratru Hedovi, že ihned přijdu," odpověděl úplně automaticky. Stále však alespoň pohledem pátral po nástrojích. Když novic vyběhl ven, vrhl se k přihrádkám ve stěně. Zajásal. V kamenné kapse ležel opasek, v jeho pouzdrech nepoškozené nářadí. Ani kousek nechyběl. Vyšel z cely a vydal se směrem, kde tušil jednací sál. Jenže brzy musel přiznat, že bloudí. Chtě nechtě se musel optat jednoho prostého mnicha. Dovedl ho cíli ochotně, ale zvědavě si celou cestu neznámého santena prohlížel. Imrisí vypadal doopravdy podivně, opásán svým nářadím přes slavnostní oděv. Také Heda se neubránil úsměvu, když ho tak uviděl. Ovládl se však rychle a pravil: "Řád již dlouho neměl ve vedení skutečně užitečného muže. Vítej mezi námi."

× × ×

Dvacet let ve službách řádu. Dvacet let stavění stále účinnějších zařízení, za jejichž pomoci vojáci Boží dlouho kráčeli přes překážky a těla Jeho nepřátel. Ale pak přišel zlom. Autor projektu svaté války, dávno mrtvý hoten Kencu, se příliš spoléhal na výcvik a oddanost svých mahatami. Leč vycvičení vojáci postupně umírali a na jejich místa přicházeli méně zkušení a mnohem méně oddaní muži z krajů dobytých během tažení. Také jednotliví zemští správci dočasně zapomněli na osobní ambice a pod vedením G'ahana, dosud nepříliš výrazného hoiry, se spojili proti církvi. Území dobytá na začátku tažení byla opět ztracena. Po nich začaly padat chrámy. Postupně bylo ztraceno spojení se všemi centry a zanedlouho stanuli soupeři přímo před hradbami chrámu Božího dechu. Po dlouhém obléhání byl chrám dobyt. Nepomohlo ani Imrisího umění. Ani stroje schopné vychrlit mrak šípů. Ani katapulty vrhající sudy jahu, které zapalovaly celé útočící čety. Za jednoho mrtvého útočníka nastoupili tři další a obráncům docházely suroviny. Chrám padl, mniši, pokud nebyli pobiti, byli zajati. Král triumfoval. Nechal strhnout klášter i chrám. Zakázal církvi stavět nové budovy či se sdružovat do řádů. A vyžadoval Imrisího vydání, pod hrozbou, že bude hůř. Imrisí měl štěstí. Řádový bratr, kterého poslal ve víru bitvy pro svůj vak s nářadím, byl zabit. Jeho mrtvolu objevili královští vojáci a spokojili se s ní. Pak nastalo všeobecné drancování. V chrámu se za staletí nahromadilo mnoho pokladů. Nikdo nebral vážně varování těžce zraněného Hedy, že poklad uloupený v chrámu nese prokletí pro svého majitele.

V zápalu oslav vítězství nikdo nehleděl na oblohu. Nikdo si tedy nevšiml, že ve chvíli, kdy brána Božího dechu padla, zatáhla se obloha další vrstvou šedavého závoje. Teprve před svítáním, když se králův mirdiánský kněz chtěl poklonit své paní, došlo k odhalení. Bohynina stříbrná hvězda byla temná, její suita zmizela. Na vojsko padnul děs. Copak mohli vědět, že požárů už bylo příliš a atmosféra je plná jemného popela? Jen co se rozednilo, mocná armáda opustila místo svého vítězství s až nedůstojným chvatem.

Imrisí je sledoval z úkrytu v rozvalinách, dokud poslední četa vlekoucí jeden jeho ukořistěný stroj nezmizela za obzorem. Pak se vydal do trosek svatyně. Vítězové tam zajatcům přikázali soustředit všechny mrtvé, bůh ví proč. Ani Imrisí sám si nebyl jistý, proč to dělá, ale cítil, že je to tak správné. Došel na místo. Od povaleného a vyloupeného oltáře si pečlivě odměřil několik kroků, sehnul se a vyloupnul z podlahy dlaždici. Pod ní byla dvířka do podzemí. Sešel do sklepů. Když se vrátil, vlekl na zadech barel s jahem. Vykonal cestu ještě několikrát, dokud zásoba nebyla dostatečná. Začal hořlavinou polévat vyrovnané hranice mrtvých. Mezitím se z trosek vynořilo ještě několik mnichů a beze slova mu začali pomáhat. Těsně předtím, než by hranice zapálili, přišli ještě dva. Na provizorních nosítkách nesli hotena. Stále ještě žil, ač to bylo nepochopitelné. Přikázal Imrisímu přistoupit. Jen se tak stalo, řekl mu tichým, chraptivým hlasem: "Kira, kdysi... Nabízel ti, staň se knězem a změň církev... Budiž... Udělej, co uznáš za vhodné, ať už to bude... cokoliv... Slyšíte, bratři?"

"Slyšíme a splníme, důstojný!"

"Nechť vaše dílo očistí Tamiho tvář... A nyní... Odneste mne na hranici a odstupte." Zdvihl ruku. Mezi jeho prsty se zatřpytila jakási věcička. Imrisí ji poznal, sám jich mnoho vytvořil. Zapalovač. Uklonil se a mnozí další též. Přenesli umírajícího velekněze na hranici. Pak už události následovaly rychle. Hotenova vztyčená ruka poklesla, zapalovač vypadl z prstů. Zabzučela kolečka hnaná nataženou pružinou, ze strojku vyrazil proud jisker a naráz vše vzplálo. Od ústřední hranice přeskočil oheň na všechny ostatní. Žár byl takový, že přiblížit se blíž než na deset kroků bylo nemožné. Za hodinu bylo po všem.

Co se děje dál?

Válka zdaleka neskončila, není moci, která by donutila znesvářené vládce ke smíru. Zejména pokud zemře císař a jeho následník je nezvěstný. Uvolněný trůn je příliš lákavý... Ale v bídě a utrpení rozvráceného světa se rodí nová síla. Znovuzrozená církev. Pod novým symbolem kráčí vpřed a se silou opět objeveného starobylého umění napravuje to, co kdysi pokazila. Vede ji mistr Imrisí...