Můj vlastní druh nemoci

Yuva: kancelář společnosti

Z kanceláře vyšli o tři hodiny později.

"V životě jsem se tak dobře nebavil," poznamenal Mal.

"Ano, pane," odpověděla Zoe. "Nejlepší bylo, jak nám k tomu čekání nedali nic, na co by se dalo sednout."

"Mně se líbil ten způsob, jakým nás ignorovali."

"Pořád vám říkám, že kdybyste mě nechali zastřelit jednoho, dva úředníky, celý by se to o hodně zrychlilo," řekl Jayne.

"Jsem si jistý, že něco by se v takovém případě určitě přihodilo velice rychle," odpověděl Mal. "Mimochodem, než nás dojdou vyložit, máme pár hodin času. Jestli se chceš napít, máš možnost."

Jayne jenom zabručel, ale k odchodu se neměl. Mal na sobě ucítil Zoin pohled.

Co se to k čertu děje s jeho zatracenou posádkou? Kaylee vypadá, jako by se při každém rozhovoru s ním bála, co jí řekne; Zoe a Wash si vyměňují nenápadné poznámky a významné pohledy a Jayne...

Vystoupili po rampě do Serenitiných útrob. Kaylee se opírala o zábradlí nad nimi s pohledem říkajícím povídejte, jak to šlo. Vedle ní nestál nikdo.

"Zoe, řekni mi, až přijdou."

"Ano, pane."

Jayne zamířil nahoru po schodech ke své kajutě. Mal vyrazil za ním a pak pokračoval na můstek.

"Ahoj, Male," přivítal ho Wash. "Jaké to bylo?"

"Dlouhé a nudné. Co tady?"

"Jenom menší invaze dvoumetrových klonů s americiem místo krve, kterou jsem odrazil laserovým kanónem. Půjdeme vykládat?"

"Ne, klient nám na to pošle vlastní lidi."

"Dohlédneš na ně?"

"Předpokládám, že ano."

"Bezva. Při nakládání jsem si připadal jako blbec."

Mal na něj udiveně pohlédl. "Na nakládání jsi dohlížel ty?"

"Jo."

"Myslel jsem, že to byla Jaynova práce."

"Prohodili jsme si to. Říkal, že si potřebuje něco vyřídit."

Něco vyřídit? Co by se dalo vyřizovat na Paquinu? Jediné, co tam mají, je...

Beze slova se zvedl, opustil můstek a vyrazil k Jaynově kabině. Na půli cesty se dal do běhu a v okamžiku, kdy tam dorazil, i do klení. Otevřel dveře a sešplhal po žebříku. Svalovec stojící s plátěným pytlem v rukou naproti své skříni se ohlédl přes rameno.

"Co je, Male?"

"Co máš v tom pytli, Jayne?"

"He? Nic. Jenom nějaký věci."

"Tak se podíváme, jaký."

"Male, přeci nemusíme-"

Mal byl třemi kroky u něho a popadl pytel. Jayne ho nepustil, ale na tom nezáleželo - byl otevřený.

"No ne," řekl Mal mrazivě. "Za tohle by byl pořádný balík."

"Jenom takovej malej soukromej podni-"

"Jenom takové malé okradení zákazníka."

"Kurva, Male. Kradem přeci pořád. Co je najednou za mei you shenma liaobuqi?

"A co se stane, až tam budeme hledat práci příště?"

"Jedno zatracený místo na jednom zatraceným měsíci -"

"Na které hned po téhle práci letíme zpátky a ten ženšen jim vrátíme."

"Vrátím to, až houzi cong wo gangmen feichulai."

"Vrátíme to okamžitě, jakmile doděláme tuhle zakázku."

"Ne, tohle nevrátim ani za nic."

"Proč o tom vlastně diskutujeme -"

Jayne se kolem něj protlačil, zdolal žebřík a vyrazil chodbou dolů, pytel stále v ruce.

Mal vylezl hned za ním. "Jayne!"

Byly případy, kdy mohl Jayna nechat být a prostě to brát jako součást práce. Ale byly tu i jiné případy.

Jayne se zastavil a otočil se k Malovi. Malův hlas zůstal pevný: "Jestli tohle zboží vyneseš ven z lodi, už se sem nevracej."

Jayne na něj zíral se zaťatými zuby. Mal mu pohled vrátil a čekal.

Serenity: lávka

"Kapitáne, máte chvíli čas?"

"Nemám nic než čas, dokud si nepřijdou pro náklad."

Simon přikývl, otevřel ústa a zase je zavřel. "Já..."

"Jen to vyklopte, doktore. Co máte na srdci?"

S kapitánem se mluví dost těžko; nikdy nevíte, jak zareaguje. Jeho pohled na svět je trochu pokřivený podobně jako ten Riveřin, takže nalézt správná slova bývá někdy stejná dřina jako při rozhovorech s Kaylee.

Pokračoval: "Nevím, jestli je to moje starost, ale..."

"Prostě to řekněte, doktore."

Simon se nadechl. "Viděl jsem Jayna, jak jde ven. Vypadal, že... prostě že nese dvě velké tašky. Veliké, plné tašky, jako kdyby v nich měl všechno, co -"

"Jayne odešel z posádky."

"Aha," řekl Simon.

"Ještě něco?"

"É... ano. Přemýšlím, jestli jeho odchod nemůže... totiž bojím se -"

"Myslíte, že by vás mohl prodat Alianci?"

"Víte, nikdy jsme nebyli úplně nejlepší přátelé. A jeho pohled na loajalitu je poněkud, řekněme, specifický. Takže ano, bojím se, že by o nás mohl Alianci informovat."

"Já také. Vlastně bych řekl, že je to prakticky jistá věc."

"Aha. Výborně."

"Máte na srdci ještě něco?"

"Ehm, ne, tohle mi tak nějak stačí."

"Dobře."

Simon chvíli váhal a pak raději vyrazil zkontrolovat svoji sestru.

Yuva

Po tom, co si uložil svůj majetek v místní úschovně, strávil hodinku toulkami po Yuvě. Policejní stanici se mu najít nepodařilo, ale na západním konci Severní ulice objevil malý domek s nápisem "Bezpečnost". Vzato kolem a kolem, bude to takhle vlastně jednodušší než pokoušet osud u skutečné policie.

Ujistil se, že má pistoli dobře schovanou pod košilí, zhluboka se nadechl a vešel dovnitř.

Za poněkud malými pracovními stoly seděli dva znuděně se tvářící strážníci. Stolek prvního byl přecpaný chytrými papíry, druhý komunikačním vybavením. Oba se na nově příchozího podívali, ale bez zvláštního zájmu.

Kdybych chtěl, sejmul bych je oba, pomyslel si.

Jeden z nich, břicháč v klobouku, řekl: "Ano?"

"Potřebuju vaši vysílačku, abych moh zavolat federálům."

Strážníci na něj vykulili oči. "To má být vtip?"

"Vypadám snad, že mám náladu na vtipy?"

"Mimochodem, kdo vlastně jste?"

"Jsem chlápek, co chce zavolat federálům. Vy chcete bejt ti, co jim budou vysvětlovat, proč jste mě nenechali?"

Viděl, že se trefil do černého. Strážníci si vyměnili pohled. "Jak se jmenujete?"

"Do toho vám nic není. Spojíte mě s federálama nebo ne?"

Znovu se na sebe podívali, potom břicháč na druhého kývnul. Ten si chvíli hrál s laděním vysílačky, nasadil si sluchátka a potom začal mluvit do mikrofonu. "Tady stanice H.E. devět tři šest šest jedna, žádáme autorizaci kód sedm... ne, civilista... to nám neřekl... nevím... dobrá."

Podal sluchátka a mikrofon Jaynovi. "OK, je to vaše."

Nasadil si sluchátka na uši a přitáhl si mikrofon. "Jste tam?" Chvilku počkal. "Haló?"

Muž za ovládacím panelem si odkašlal. "Když chcete mluvit, musíte zmáčknout tenhle knoflík."

"Jo, jasně," řekl Jayne. "Haló, je tam někdo?"

Ve sluchátkách zapraskal hlas: "Identifikujte se."

"Ani náhodou. Vím, kde je jedna uprchlice, kterou už dlouho hledáte. Jmenuje se River Tam. Takže jestli už ji nechcete, stačí říct a já si pudu po svým."

Ticho, které následovalo, bylo velice uspokojující; trvalo skoro minutu. Potom se ozval jiný hlas. "Kde je River Tam?"

"Kde jsou mý peníze?"

"Řekněte nám, kde je, a své peníze dostanete."

"Hele, tohle už jste na mě jednou zkoušeli. Pěkně jste se mnou vyjebali, ale tu holku pořád nemáte. Ty prachy chci vidět dřív než vám řeknu wo zuo gaowan de suozai."

Nastala další pauza, potom: "Dobrá, co tedy navrhujete?"

"Víte, ve kterým městě jsem. Jak dlouho vám potrvá, než sem někoho pošlete?"

"Počkejte chvíli."

"Nemusíte pospíchat. Čas mám celej den."

Tentokrát ticho trvalo dobrých pět minut, které Jayne strávil opíráním se o stůl a pozorováním strážníků. Pak se ozvalo: "Dobře, už tam někoho máme."

"Už?"

"Může se s vámi setkat za hodinu v kantýně. Jestli by vám vyhovovalo nějaké jiné místo, přizpůsobíme se vám."

"Ne, to je dobrý."

"Vyjednáte si s ním cenu a způsob platby."

"Někdo, komu věříte, jo? Oukej, tak ať tam do hodiny je."

Jayne si sundal sluchátka a mikrofon a hodil je zpět strážníkovi. Ten v klobouku překvapeně řekl: "Cože, Aliance tady má agenta? Říkali to?"

"Asi jo," odpověděl Jayne. "Nějakej problém, chlapci?"

Uchechtl se, prošel dveřmi a zamířil do kantýny.

Serenity: lávka

"Tomu říkám dokonalá, velkolepá prdelka."

Zoe se ohlédla a přes rameno prohodila: "Doufám, že mluvíš o mně a ne o někom z támhletěch venku."

Wash k ní přistoupil blíž a přejel pohledem nákladní prostor. "Nevím. Tamta vedle rampy je docela roztomilá, takovým svým urostlým, chlupatým a fousatým způsobem."

"Zrovna jsem na to myslela."

"Můžu si na chvilku půjčit tvoji velkou, chlupatou, ošklivou pušku? Pak ti ji hned zase vrátím."

"Poslyš, miláčku, nečeká se od nás, že si povraždíme pomocníky."

"Když už mluvíme o vraždění, co je vlastně s Jaynem?"

Pokrčila rameny. "Ptala jsem se kapitána a jenom něco zabručel. Ale vypadá to, že vzal do zaječích."

"To jako že chytá zajíce, nebo že zaječel?"

"Ani jedno. Prostě odešel."

"Ajaj."

Podívala se na svého muže. "Vypadáš zklamaně. Nevěděla jsem, žes ho měl tak rád."

"Drahoušku, mám rád všechny, kteří tě pomáhají udržovat naživu, se všemi pohyblivými částmi vcelku. A s těmi nepohyblivými taky, i ty mají své kouzlo. Netušíš, co se vlastně stalo?"

"Ne. Ale myslím, že se to časem dozvíme."

"Skvělé téma pro konverzaci u večeře. Broučku -"

"Hmm?"

"Co je s Malem?"

"To je otázka."

"Ne, miláčku. Otázka je, proč se o tom se mnou nechceš bavit."

Zoe se k němu natáhla a vzala ho za ruku. Potom se otočila k interkomu. "Pane, vykladači dorazili."

"Hned jsem tam."

Wash začal: "Miláčku -"

Ale když Zoe zavrtěla hlavou, radši zmlkl.

Ředitelství společnosti

Když přezka jeho pásku začala vibrovat, byl zrovna v "práci" i v práci. Líbilo se mu, když mohl dělat obojí najednou; měl při tom pocit, že se vesmír chová tak, jak by měl.

Na "pracovní" polovinu mu stačila jen malá část jeho mozkové kapacity: stáhnout tonáž vykutané horniny, stáhnout procento hlušiny, stáhnout obsah hodnotné rudy, stáhnout odhady produkce, stáhnout odhady množství bauxitu, prolétnout projekce, sepsat podrobný výčet, vyrobit závěrečnou zprávu. Sice poněkud jednotvárné, ale jakmile se v tom systému jednou zorientujete (a Kit se v systémech orientoval rychle a snadno), nic na tom není.

Pracovní část byla mnohem zábavnější, důležitější a jenom nepatrně dobrodružná: sledovat všechny ostatní osoby v úřadě a nenechat se při tom chytit, čekat, až někde nějaký lajdák nechá heslo, čmuchat na místech, do kterých by v žádném případě neměl mít přístup, hledat fakta a strohá čísla, která by dodala další vrstvu důkazů do případu, který budoval. A když bude mít opravdu velké štěstí, možná se dostane do systému slečny Wuhan, a to by pak mohl rovnou vykráčet ze dveří s dobrým pocitem z dokončeného díla.

Jediné, co si v žádném případě nepřál, bylo, aby ho někdo vytrhl z obou činností současně. A přesně to se stává, když jeho přezka začne vibrovat.

K čertu si nimi, jestli to není něco opravdu důležitého.

Vstal od svého stolu, protáhl se, oblékl si sako a volným krokem zamířil k toaletám. Tohle byla přesně jedna z těch věcí, kterých by si všiml u ostatních: proč si ten člověk obléká sako, když jde na záchod? Ale nebylo pravděpodobné, že by to některému z jeho spolupracovníků došlo - neměli jeho výcvik.

Zavřel dveře kabinky a vyndal z kapsy saka minivysílačku. Zapnul ji, zadal přiměřenou úroveň kódování a navázal spojení.

Jakmile byla ověřena jeho totožnost, neztráceli čas.

Nové instrukce. Nejvyšší priorita; přerušte aktuální operaci, jestli je to nutné. Musíte se sejít s jedním mužem...

O pět minut později byl venku, všechnu rozdělanou práci nechával za sebou a snažil se nemyslet na nepříjemný pocit okolo žaludku.

Serenity: nákladní prostor

V prázdném prostoru už zbyla jen vůně čerstvě nařezaného dřeva.

"Pořád ještě to jde hladce, pane," řekla Zoe.

"Ještě jsme nedostali výplatu."

"Všimla jsem si."

"Tak si pro ni pojďme." Vzhlédl k lávce, kde se o zábradlí opíral Wash. "Máš velení," zavolal na něj. "Dohlédni na všechno."

Wash kývl, kupodivu bez poznámek.

Z interkomu se ozval Kayleein hlas: "Můžu jít ven, kapitáne? Chtěla bych se podívat, jestli by se tady na nějakém smetišti nedal najít nový stabilizátor pro antigrav."

"Jasně. Ale moc se tam nezdržuj; jakmile dostaneme zaplaceno, rád bych odsud do pár hodin zmizel."

Zoe s ním srovnala krok a společně vyšli z lodi směrem k Yuvě.

"Pane, nevíte náhodou, na co všechno to dřevo potřebuje?"

"To můžu jenom hádat. Bylo ho dost na pěkný domek."

Na úřadě je přivítala cedulka na dveřích.

Mal zapnul svoji vysílačku. "Washi, můžeš nám zjistit místní čas?"

Washův hlas zachrastil z reproduktoru: "Momentík, Male... je zhruba třináct nula nula."

"Dobře, Zoe. Máme hodinu k zabití."

"Nic bych nenamítala proti pivu, pane. V Severní ulici je pěkné místečko, pár kroků od tohohle úřadu."

"Dobrý plán."

Byla to nízká budova postavená ze stejných drolících se cihel jako zbytek Yuvy, takže jediné, co ji od toho zbytku odlišovalo, byl pečlivě vyvedený nápis "Veřejná jídelna" na vývěsním štítě.

Uvnitř bylo šero, překvapivě čisto a z větší části prázdno.

Z větší části.

Mal přejel pohledem Jayna sedícího v zadním koutě a pak se podíval jinam. Zavedl Zoe ke stolu na protější straně.

Barman na ně zavolal: "Jestli něco chcete, budete si pro to muset ke mně dojít. U stolů obsluhujeme až večer."

"Přinesu to," řekl Mal.

"Děkuji, pane."

Když došel k pultu, barman ho přivítal: "Vítejte v Yuvě. Támhleten mluvka je tu s vámi?"

"Ne," odpověděl Mal bez ohlížení. "Jaký druh piva si dáváte, když máte chuť na pivo?"

"Moje vlastní, vařím ho vzadu. Máme tu zimní ležák, letos se moc povedl."

"Dva."

Barman byl středně vysoký muž s vyholenou hlavou, vypadal zhruba stejně starý jako Simon. Mladý. Příliš mladý na to, aby mohl zažít válku. Mal si stále škatulkoval lidi tímhle způsobem: mohli bojovat ve válce? A pokud ano, tak na které straně? "Už se to nese."

Mal uchopil lahve. "No ne, vychlazené! Děláte na mě dojem."

Barman se usmál. "Tady obsluhujeme vedoucí pracovníky, takže jenom to nejlepší."

"Vedoucí pracovníky?"

"Úředníky a tak."

"A nikdo jiný sem nechodí?"

"Ale jo, lidi z obou úřadů a od bezpečnosti."

"Obou úřadů?"

"Obecní úřad a dům pana Sakaryi. Tam pracují ti důležitější. Vždycky sedí na tamté straně místnosti."

"Na to, kde máte sedět, jsou nějaká pravidla?"

"Ne, žádná. Prostě se to tak vžilo."

"A co dělají ostatní?"

"Ostatní?"

"Lidé z města. Ti, co nejsou u bezpečnosti ani na žádném z těch úřadů."

"Tak třeba já pracuji v baru. V tomhle, abych byl přesný. Podívejte, tohle jsem já a zrovna tady pracuju. Tady v baru."

"Dobrá práce. Jste majitel?"

Muž se krátce zasmál. "De facto. Ale ne technicky. Věci vlastní jenom jeden člověk. A já jsem vděčný za to, že nemusím kopat bauxit."

"Jeden člověk. To by mohl být Sakarya."

Přikývl. "Pan Sakarya vlastní v podstatě všechno na tomhle kontinentu a docela hodně na zbytku světa."

"Jsem si jist, že je to pro něj velice uspokojující."

"Hm."

"A pro vás ostatní už tolik ne?"

Barman nesouhlasně zabručel. "Mně je fajn. Mimochodem, říkejte mi Mark."

"Mal. Tamto je Zoe."

"Těší mě."

Mal kývl, zaplatil a donesl piva ke stolu.

"O čem to bylo, pane?"

"O pivu a druhotných účincích života na straně poražených."

"Ehm?"

"Trochu jsem se ho poptal, jak to tu chodí."

"A?"

"Dal mi takový ten druh odpovědi, který dáš, když nechceš odpovídat."

"To mi zní povědomě, pane."

"Jo, jednou nebo dvakrát už jsem něco podobného slyšel."

Odkašlala si. "Vidím, že Jayne -"

"Nemluvme o něm."

"Ano, pane.   Co si myslíte o támhletěch dvou?"

Kromě Jayna už tu byli jenom dva další zákazníci: rozložití, poněkud ošuntěle oblečení muži za stolem u zdi.

"O těch hrdlořezech? Ten zrzavý má na pravém kotníku bouchačku."

"A něco za zády - podívejte se, jak sedí."

"Tipoval bych nůž. A ten druhý -"

"S pistolí v pravém podpaží."

"- ano. Tak ten se snaží nevypadat, jako kdyby na někoho čekal."

"Dobrý postřeh, pane; toho jsem si nevšimla."

"Byl jsem první ve dveřích. Škubnul sebou, ale když viděl, že nejsem ten, koho vyhlíží, uklidnil se."

"Mimochodem, to jsem docela ráda, že nečekali na nás."

"Nemohu než souhlasit."

"Ten kudrnatý vypadá zkušeněji, není nervózní. Už tohle asi párkrát dělal."

"Zrzek taky, ale ne tak často. Má buď strach nebo výčitky svědomí."

Zoe přikývla. "Dobře, takže když nečekají na nás, nebudeme se o ně starat."

"To je i můj závěr."

"Takže až sem nějaký chudák naběhne a bude okraden, zbit nebo zavražděn -"

"Asi zavražděn, jak tak na ty dva koukám. Pravděpodobně s ním vyprovokují rvačku."

"- ano. Takže když k tomu dojde, budeme to prostě ignorovat."

"Správně."

"Není to náš problém."

"Přesně tak. Prostě budeme dál v klidu pít."

"Spíš si myslím, pane, že až se objeví, měli bychom odejít."

"Dobře. Přesně to uděláme."

"Ano, pane."

"Zrzek je tvůj."

"Dobrá. Ještě mi zopakujte, proč tohle děláme, pane?"

"Protože jsme hrdinové a líbí se nám to."

"Co když se chystáme zachránit toho špatného, pane?"

"Podívej se na ty dva a řekni mi, že to jsou ti hodní."

"Chápu, pane."

Jayne si došel k baru pro další skleničku a pečlivě se přitom vyhýbal pohledu jejich směrem.

Přibližně o pět minut později se otevřely dveře.

"Tady ho máme."

"Ano, pane. Vypadá naprosto neškodně."

Byl to muž průměrného vzrůstu s náznakem břicha a i přes šedivé prameny ve vlasech a vousech vypadal docela mladě.

"Teď," prorokoval Mal, "se zrzek zvedne, dojde k baru a přitom do něj náhodou vrazí."

"Hm."

Zrzek vstal a celkem věrně zahrál opilost: zapotácel se a zachytil se židle. Věrohodněji by to ale vypadalo, kdyby měl na stole alespoň několik prázdných sklenic. Cestou k baru vrazil do nově příchozího a okamžitě spustil příval nadávek na jeho účet.

Mal a Zoe se zvedli jako jeden muž.

Mal se široce usmál na kudrnáče za stolem, přišel k němu a posadil se.

"Můžu vám koupit něco k pití?"

"Kdo sakra jste?"

"Jenom přátelský cizinec s pistolí mezi vašimi žebry."

Hromotluk se na něj užasle podíval. Hlas zezadu dál chrlil kletby, většinou čínské, ale to měla na starost Zoe, a tak Mal dál pozoroval kudrnáče, který řekl: "Vůbec netušíte, do čeho se právě chystáte namočit."

"Obecně ne. Ale už se stalo, tak radši zůstaňme kamarádi."

Když se ozval tvrdý úder, Mal ani neotočil hlavu. Jeho společník ano, potom ji otočil zpět a prohlásil: "Jste idiot."

"Pravděpodobně ano."

Zoe zavolala: "Zabezpečeno, pane," což znamenalo mimo jiné to, že Mark nijak nezasáhl.

Mal vstal a dovolil si rychlý pohled. Zoina zbraň byla vytasena a zrzek ležel na podlaze obličejem dolů. Dobře oblečený cizinec se díval na Mala. Mark stál velice tiše s oběma rukama na výčepním pultu. Na zdi za pokladnou visela komunikační jednotka, od které se držel v uctivé vzdálenosti. Cizinec se zatím nepohnul.

"Odveď ho ven, Zoe."

"Ano, pane."

Když slyšel vrznutí dveří, kývnul na kudrnáče, věnoval mu ještě jeden přátelský úsměv a vycouval od stolu. Ucítil za sebou dveře, strčil do nich, vyšel ven a vrátil revolver do pouzdra.

"Tedy," řekl, "to bylo skoro moc snadné na to, aby to byla zábava."

"Zrovna jsem si myslela to samé, pane."

Vyrazili zpět k lodi s cizincem mezi sebou. Zoe šla z větší části pozpátku a neustále kontrolovala východ z kantýny.

"Kdo vás poslal?" zeptal se cizinec.

"Nikdo nás neposlal," odpověděl Mal. "Prostě jsme se tam zrovna byli napít."

"Hm, hm." Usmál se, jako by to byl vtip. "Pak jste si to tedy opravdu velice dobře načasovali."

"Časování je jedna z našich specialit. Jmenuji se Malcolm Reynolds, tohle je Zoe Washburne."

"Je mi potěšením. Moje jméno samozřejmě znáte."

"Ehm, nějak ne."

"Vzduch je čistý, pane," ohlásila Zoe. "Nikdo za námi nejde."

"To jsem rád."

"Nevíte, jak se jmenuji? Co vám řekli?"

"Kdo?"

Zastavil se. Mal a Zoe ušli ještě pár kroků, pak se zastavili také a podívali se na něj.

"Ehm, děkuji vám oběma za pomoc, ale musím se vrátit do práce."

"Dobrá. Jak že se to jmenujete?"

"Kit. Kit Merlyn."

Mal kývl. "Tak tedy nashledanou."

"Pravděpodobně," řekl Kit.

Otočil se a zamířil zpět do města.

Zoe poznamenala: "Na oběť pokusu o vraždu vypadal zatraceně klidně."

"Přesně to jsem si zrovna říkal."

"Ale na druhou stranu nebyl ozbrojený."

"To ne."

"Myslíte, že se někdy dozvíme jeho příběh?"

"Bojím se, že bychom mohli."

"Ano, pane."

"Pojďme zpátky na loď. Na výplatu si stejně ještě nějakou chvíli počkáme."

"Ano, pane."

Serenity: jídelna

Když Mal a Zoe dorazili, Kaylee zrovna usrkávala čaj.

Mal zmáčkl tlačítko interkomu. "Washi?"

"Ano, Male?" zapraskalo v reproduktorech.

"Chvíli sleduj všechny nouzové frekvence."

"Co mám poslouchat?"

"Alianci."

"Jak dlouhou chvíli?"

"Dokud neodletíme." Pustil tlačítko. Vypadal unaveně.

"Jak to šlo?" zeptala se Kaylee.

"Těžko říct."

"Dostali jsme zaplaceno?"

"Ještě ne."

"Aha."

Mal svraštil obočí. "Děje se něco?"

"Jenom bych už chtěla z tohohle světa pryč. Nelíbí se mi tu."

"To jsme tři," řekla Zoe a posadila se na židli naproti ní. Kapitán mezitím začal šmejdit po kuchyni. "Co se ti na něm nelíbí?" zeptal se. "Nemají tu smetiště?"

"Celé tohle místo je jedno velké smetiště."

"Hmmm. Mně připadalo čisté."

"To je areál pro pracovníky z úřadů. Horníci žijí na opačné straně kopce."

"Aha. Ošklivé?"

Kaylee přikývla.

"Vesmír je ošklivý," řekl Mal. "Na Nezávislých světech obzvlášť. Už jsi to přece viděla."

"Ne jako tenhle."

"Brzy budeme pryč," řekla Zoe. "Jenom potřebujeme dostat peníze -"

"A všichni se ho bojí. To mě vážně dostalo."

"Koho se bojí?" zeptal se Mal.

"Sakaryi. Všechny udržuje ve strachu. Báli se se mnou mluvit. Byla tam jedna malá holčička, podívala se přímo na mě a..." Zavrtěla hlavou. "Bylo to děsivé," dokončila.

"To bych čekal," řekl Mal. "Takže tu součástku jsi nesehnala?"

"Ne."

"Je to problém?"

"Ne, jenom to s námi bude malinko házet a bude nám lupat v uších, až se bude vyrovnávat gravitace."

"V pořádku, s tím se dokážeme vyrovnat. Kaylee..."

"Ano, kapitáne?"

"Brzy odsud zmizíme. Netrap se tím."

Přikývla, vstala od stolu a odnesla si čaj dozadu do strojovny, kde bylo všechno o něco jednodušší.

Serenity: můstek

Skvělé. "Dokud neodletíme," říkal. Jako kdyby neměl na práci nic jiného než sedět tady a poslouchat úplně mrtvý kanál, jestli se z něj náhodou něco neozve.

No, popravdě řečeno skutečně nic jiného na práci neměl. Vždycky by si mohl hrát stínové divadlo, ale bez Zoe v roli diváka by to nebyla taková zábava.

"Dokud neodletíme."

Proč už dávno neletíme? Proč tady ještě tvrdneme? Očividně se jim ještě nepodařilo dostat peníze. Pravděpodobně se dostali do potíží, zazmatkovali a omylem zachránili někoho, koho Aliance hledá, a teď to všichni pěkně schytají. A on tu sedí a poslouchá mrtvou frekvenci jako nějaký quanmian ta ma de baichi.

A pak za sebou zaslechl zvuk svých nejmilejších vojenských bot.

"Ahoj, miláčku," pozdravila ho. "Jak to jde?"

"Dobře. Kromě toho, že tady trčím a poslouchám naprosto mrtvý kanál, jestli se z něj náhodou něco neozve, je mi báječně. Co jste tam dole dělali?"

"Nic. Vlastně něco málo ano. Ale myslím, že chce, abys to sledoval kvůli Jaynovi. Můžu to na chvíli vzít, jestli chceš."

"Broučku, kdybys tu seděla místo mě, byl bych tu poněkud zby- počkat! Co Jayne provedl?"

"Pokud vím, tak zatím nic. Ale myslím, že se kapitán bojí, že řekne federálům o Simonovi a River."

"Aha. Jasně. Takže když budeme mít štěstí, dozvíme se to natolik včas, abychom odsud dokázali zmizet bez výplaty."

Zoe vydechla. "Washi, co bys rád?"

"No, hodila by se dovolená."

"Washi..."

"A ještě víc by se hodilo, kdybych neměl ten pocit, že nám všechno padá na hlavu."

"Washi."

Povzdechl si. "Dobrá."

"Chceš něco k jídlu?"

"To bys byla moc- hej!"

"Co?"

Jakmile se ze sluchátek ozval hovor, bleskově seřídil zesílení a vypnul všechny filtry. Zároveň druhou rukou praštil do tlačítka nahrávání a potom aktivoval interkom. "Male, něco chytám."




< 1. kapitolaObsah3. kapitola >