Můj vlastní druh minulosti

O devět let dříve

Bursa se naklonil kupředu. "Zůstane vám vaše současná hodnost," řekl.

"To není moc motivující," odpověděl Mal.

"Hm. Předpokládám, že asi nepomůže ujištění, že jste v pořadí na povýšení?"

"Ne."

"Ani že dostanete pěknou, útulnou kancelář jako je tahle?"

Mal se rozhlédl po stěnách stísněné místnůstky, tenkých jako papír. "Ne-e," řekl.

Plukovník měl podlouhlý, kostnatý a bledý obličej. Jeho nos byl nejméně jednou zlomen a od pravého ucha až pod bradu se mu táhla dlouhá bílá jizva. Oblečen byl v hnědém, s výložkami podplukovníka Nezávislých na ramenou. Ramenou na jeho postavu poněkud širokých, takže trochu připomínal strašáka do zelí. Nohy mu vyčnívaly zpod stolu.

Mal cítil, že je zkoumán. "Dobrá," řekl plukovník. "To hlavní nám tu pořád zůstává. Povaha války se změnila. Jednotky jako ta vaše byly užitečné, dokud byly to jediné, co jsme měli. Válka nás zaskočila jako, ééé, něco, co lidi obvykle zaskakuje. Malé detašované oddíly je dokázaly neustále zpomalovat, dokud jsme se-"

"Vím, jak to-"

"Nepřerušujte, seržante."

Malova čelist sklapla.

Bursa pokračoval: "Dokud jsme se nezorganizovali, nenabrali rekruty a nepřipravili se. Nyní, kdykoli jedna z vašich skupinek řádí v nějaké oblasti, ve které zrovna operuje i armáda, plete se jí do práce. Děláte dnes víc škody než užitku, seržante."

"To tvrdíte vy."

"To tvrdím já." Plukovník se zamračil. "Něco se vám na tom nelíbí?"

Mal se upřeně díval někam za plukovníkovo rameno. "Kdybych chtěl plnit rozkazy každého, kdo je rád vydává, tak bych v první řadě nebojoval proti Alianci."

Bursa si povzdechl. "Dobře. To chápu. Dokonce to i respektuji. Ale válka už je v plném proudu. Chcete ji vyhrát?"

"Mám to stále v plánu."

"Já také. Chceme porazit Alianci. Potřebujeme řádné, organizované síly. Oddíly jako ten váš nám škodí. Kdo se k nám nepřidá, bude muset být odklizen."

"Odklizen."

"Chcete raději slyšet nějaký výstižnější termín? Víte, co myslím."

"Zajisté."

"Takže zítra ráno vy a vaši muži složíte přísahu a narukujete do řádné armády."

"Co kdybychom se přesunuli do jiného sektoru, kam se vaši ještě nedostali? Pořád můžeme-"

"Ne, seržante. Je mi líto."

Mal zatnul zuby.

"Seržante, myslím, že můžete sloužit dobře. Stále vás můžeme využít. Je mi jedno, co si o organizované armádě myslíte, teď jsme organizovaní a bojujeme všichni za stejnou věc."

"Některé chlapce bude těžké přesvědčit."

"Problémisti?"

"Pár. Ale většinou mě mají rádi. Přihlásili se k nám proto, aby mohli remcat proti čemukoli, co jim řeknu."

"Je dobré vědět, že jste ten problém přesně identifikoval."

"Jo, takže-"

"Seržante, budou vás poslouchat, jestli chtějí vyhrát, protože to je jediný způsob, jak vyhrát. Jestli nechtějí, aby si Aliance vyskakovala na každého, kdo se chce někde zařídit po svém, budou se prostě muset nechat přesvědčit."

"Jenomže někteří z nich by mě dokázali roztrhat na kousky, kdyby chtěli."

"O tom nepochybuji."

"A nejsou zrovna snadno ovladatelní."

"To je mi jasné."

"Tak co s tím uděláte?"

"Myslíte jak rozkazovat někomu, kdo je větší a silnější než vy a nechce dělat to, co mu řeknete?"

"Ano. Doteď to bylo hlavně o přemlouvání."

"No, nejradši bych řekl nějakou frázi jako 'nedopusťte, aby si uvědomili, že jsou větší a silnější než vy', ale takhle jednoduché to bohužel není. Jednoduchá odpověď na to neexistuje. Nesmíte před nimi ukázat žádnou slabost, ale to už víte."

"Jistě."

"To, jak se s tím vypořádáte, závisí na konkrétní osobě a situaci. Ale seržante -"

"Ano, plukovníku?"

"Tohle mi starosti nedělá. Vy to určitě nějak zvládnete."

"A co s těmi, které nepřesvědčím?"

"Mohou odevzdat zbraně a jít si kam chtějí."

"Dobrá."

"Ale jestli si někde začnou hrát na partyzány, budeme je považovat za normální bandity a postřílíme je."

"Plukovníku -"

"Nemůžeme to dovolit, seržante."

Mal vzdychl. "Můžou si nechat alespoň pistole?"

"Ne."

"Většinou to jsou jejich osobní zbraně."

"Proč pořád diskutujeme o něčem, co už je dávno rozhodnuté? Chcete ještě něco?"

Po chvíli Mal řekl: "Dobrá... pane. Ráno tady moje lidi budete mít."

Bursa přikývl. "A odpoledne budete s rotou nadporučíka Sira hlídat cestu severně od Yerantonu."

"Chcete se nás rovnou zbavit, pane?"

"Ne. Nepotřebuji, abyste se nechali zabít, chci udržet Alianci mimo Yeranton, aby nám nezabrali jedinou továrnu na munici, se kterou můžeme na tomhle zatraceném světě počítat. Potřebuji, aby se tam nedostali, seržante."

"Dobře. Postaráme se o to."

"Já vím. Na odchodu si nafasujte kabát a pušku."

"Pušku už mám."

"Vezměte si novou."

"Ano, pane."

O osmnáct měsíců dříve

Medový hlas řekl: "Zkusme to znovu, slečno Tam."

Medový hlas ji vždycky oslovoval "slečno Tam". Monotónní hlas a sladký hlas jí říkali River. Ten medový byl ze všech nejhorší.

Zatímco hovořil, svědila ji kůže a před očima jí tančily barevné skvrnky - hluboce a výhrůžně znějících barev chutnajících po soli a zbraňové oceli.

"Teď, slečno Tam, přibližte ty linky k sobě."

Jenomže tu nebyly žádné linky, jenom tečky.

"Soustřeďte se na linky, slečno Tam."

Něco se jí uvnitř hlavy převrátilo, tečky zešedly, jejich velikosti zapulzovaly a potom padala a padala, přímo mezi ně.

Zkusila vykřiknout, ale v ústech jí něco překáželo.

Propadla jednou z teček, která se roztříštila na miliony střípků a ty se rozletěly do nekonečna.

Přála si, aby mohla křičet.

O osm let dříve

Tohle neměl rád.

Ne, přímo to nenáviděl.

Ta část, kde se létalo, byla v pohodě. Proti ní neměl žádné námitky. Ta se mu i líbila.

Vůbec se mu ale nelíbila tahle druhá část, kde po něm v jednom kuse stříleli.

A ještě navíc tahle loď. Nebyl z ní zrovna nadšený. Obecně vzato je Vortec LC 9 'Sysel' docela dobrá stíhačka pro malé a střední výšky: v dolních vrstvách atmosféry je rychlá a obratná a řízení vám rychle přejde do krve, také má solidní výzbroj a naprosto úžasnou stoupavost. Ale nemohl se cítit šťastně v lodi, které RZV právě ustřelila třetinu křídla a obě směrovky a zároveň ji připravila o polovinu výkonu.

"Pionýr Modrá šest. Mayday, mayday. Dostali jsme zásah raketou země-vzduch, jdeme dolů. Posílám naše souřadnice... teď."

Do jeho levého ucha si našel cestu hlas operátora zbraňových systémů: "Hej, Leďáku, fakt jsem tě slyšel říkat něco o tom, že jdeme dolů?"

"Jo, Árčí, naše éro jde k zemi. Jestli tě napadá způsob, jak zůstat ve vzduchu bez něj, jsem jedno velký ucho."

"Jsme nad územím Aliance. Určitě nás chytnou."

"OK, Arči, máš pravdu. Změnil jsem názor. Prostě poletíme dál, i bez motorů a kormidel."

"Nebuď labuť, Leďáku."

"Tak promiň."

Na okamžik přešel do klouzavého letu a podařilo se mu tím snížit výšku a rychlost bez toho, aby se při tom zřítil. Přinejmenším se teď řítil kontrolovaně.

"Tak, jsme pod jedním machem. Jsi připraven na malý výlet?"

"Moc ne. Jseš si jistý, že to je nutné?"

Silný náraz Washovi málem pomíchal obratle v páteři. To ze sebe zřejmě antigrav vydal poslední zbytky sil, vypadl a znovu naskočil na plný výkon.

"Jo, naprosto. Katapultuj se! Dělej!"

O okamžik později dodal: "Arči?"

"Sorry, Leďáku. Tohle je asi taky v háji."

"Nefunguje ti katapult?"

"Ne. Co tvůj?"

"Nevím. No, parťáku, tohle bude ještě zajímavý."

"Co chceš dělat?"

"Přistát."

"Leďáku, měl bys radši vyskočit."

"Ticho, prosím. Doktor pracuje."

Bojoval s lodí i proti ní a hlavně proti neúprosné gravitaci. Zem se rychle blížila. "Jako list ve větru," mumlal si.

O devět let dříve

Našla ho v jedné ze strážních budek na provizorní cestě. Vypadal hluboce zamyšlený, ale pozdravil ji kývnutím.

"Nebylo to tak špatné, seržante."

"To nebylo. Skoro si začínám zvykat na pohled na prchající alíky. Plukovník se ve své práci vyzná."

"Seržante, tohle je poprvé, co vás slyším chválit důstojníka."

"A pravděpodobně i naposledy."

"Mimochodem, město jsme udrželi."

Seržant na ni pohlédl. "Dobrá, Zoe. Co mi chceš říct?"

"No, přežili jsme bitvu. Tím myslím skutečnou bitvu, ne nějaký loupežný útok typu 'udeř a uteč'."

"Správně."

"A dokonce jsme vyhráli."

"Věřím, že ano."

"A většina mužů se chovala vzorně."

"Také jsem si toho všiml."

"Jenom pár menších zranění a v porovnání s dřívějškem docela dobrá zdravotní péče. Hochům se to líbí, seržante."

"Cítím, že se blíží nějaké 'ale', Zoe."

"Dostaneme tady někde i nějaké pořádné jídlo, seržante?"

"Aha, jo, myslím, že bych se o to měl postarat."

"Byli by rádi."

Seržant přikývl, zamířil k táboru, pak se zarazil a otočil se zpět. "Měli bychom je obejít zezadu a udeřit na jejich zásobovací oddíly. I kdyby měli dost lidí na to, aby nás mohli pronásledovat, zaselo by to do nich tu správnou posvátnou hrůzu. A ráno by pak celou cestu do Chesky běželi jako o život."

"Půjdete to doporučit plukovníkovi, seržante?"

"To není potřeba. Přišel by na to sám. Chudáci malí."

"Kdo? Nepřátelé?"

"Jo. Nemají ani tušení, do čeho naběhnou."

"Jehňata na porážku, seržante."

"Přesně tak, Zoe," přitakal a vyrazil zpět ke svému útvaru.

O tři roky dříve

Kaylee zaslechla své jméno a vysoukala se zpod záďové propojky kompenzátoru setrvačnosti.

"Ano, kapitáne?"

Kapitán a Zoe stáli po boku vysokého, ramenatého muže se širokými smyslnými rty a jasnýma očima. Mňam, řekl jakýsi hlásek v její hlavě.

Obdařila ho svým nejsrdečnějším úsměvem.

"Kaylee, seznam se s Jaynem, nejnovějším členem posádky. Jayne, Kaylee je náš mechanik."

Vstala, utřela si dlaně do montérek a podala mu ruku. Uchopil ji svou mohutnou tlapou a vesele se zašklebil.

"Tahle práce se mi začíná líbit čím dál tím víc," poznamenal, svlékaje Kaylee očima.

Zamračila se, sklouzla pohledem na kapitána a pak na Zoe. "Hm," řekla a zalezla zpátky pod propojku.

"Takhle se usmívá na každýho?" zeptal se ten nový.

"Ne, myslím, že jsi zvláštní případ," odpověděla Zoe.

"Představím tě pilotovi," řekl kapitán a zvuky tří párů bot se vytratily.

Nesnáším ten okamžik, když otevřou pusu a všechno zkazí, pomyslela si Kaylee a vrátila se k práci.

O šest měsíců dříve

Odesílám tenhle dopis z veřejného terminálu s dvanáctihodinovým zpožděním. Až ti přijde, budeme se nacházet na palubě lodi, dostatečně daleko od téhle planety. Samozřejmě ti nemůžu říci, kam poletíme; jsem si téměř jist, že Aliance pečlivě kontroluje všechny zprávy, které dostáváš, ze všech zdrojů a kdekoli se nacházíš. Vlastně ani nemám jak zjistit, jestli tohle dostaneš; možná ti i ruší komunikaci. Pokud ano, tak ten alianční úředník, který tohle čte, zai ta qiaoxiao diqiu de mianqian shoudao qian shang qian si de siwang.

A ano, jak už jsi asi pochopil, River je se mnou.

Byla podrobena mučení a experimentům a zanechalo to na ní následky. Nejpřesnější definice by asi byla, že z ní udělali psychotičku. A říkám udělali: jsou na ní známky fyzického poškození. Řezali jí do mozku.

Jsou chvíle, kdy je mojí sestrou. Doufám, že se mi podaří tyto okamžiky prodloužit a zvýšit jejich četnost. V těchto dnech zkouším s proměnlivou úspěšností různé kombinace psychotropních léků. Možná by se poranění, která jí způsobili, dala odstranit nějakým chirurgickým zákrokem, ale nemůžeme přijít do normální nemocnice bez toho, aby ji Aliance našla a umístila zpět do akademie, kde by pokračovala v jejím týrání a zraňování. To nedovolím.

Nevím, jestli si tohle vůbec přečteš ani jak na to budeš reagovat. Překvapuje mě, že jednu moji část by to docela zajímalo. Možná se naskytne příležitost, abych ti znovu napsal o tom, jak se to s tvojí dcerou dále vyvíjí.

Do té doby se měj.


Stále tvůj

Simon

O devět let dříve

S Prckem většinou chodil rád, protože si vedle něj připadal větší, kultivovanější a určitě také inteligentnější. Většinou. Právě teď z toho velkou radost neměl.

"Hele, Prcku," řekl. "nějak nechápu, proč sis dal tolik záležet na tom, aby se ten alarm spustil. Kdybys za tu zasranou věc netahal -"

"Zkoušel jsem -"

Prcek se přikrčil, když tři kulky zvedly obláček prachu z omítky nad jeho hlavou.

"Čáro, jenom jsem chtěl vyzkoušet, jestli je přizděnej."

"Abych tě taky někam nepřizdil," zavrčel Jayne, poklepávaje si na nůž za opaskem, a zadíval se na svého menšího kolegu.

Ten se zamračil, ale nechal výhrůžku bez odpovědi.

Prcek byl o hlavu menší než Jayne, což nebylo celkem nic neobvyklého. Jayne mu tuhle přezdívku dal proto, aby bylo jasné, kdo je tady šéf. Prcek z ní sice moc nadšený nebyl, ale zatím si nestěžoval.

"Kolik myslíš, že jich tam je, Čáro?" zeptal se Prcek.

"Nejmíň tři."

"A mezi náma a dveřma?"

"Aspoň dva. Ale spíš všichni."

"A určitě přiběhnou další."

"Jo. Ale vznášedlo máme nastartovaný."

"Jenom se k němu dostat."

"Kolik vážíš?"

"Proč? Chceš mě okolo nich prohodit?"

"Ne, něco jinýho."

Jayne natáhl ruce. Jednou chytil Prcka zezadu za pásek, druhou za límec a zvedl ho do vzduchu.

"Co sakra-"

"Víš, Prcku, nikdy se mi nelíbilo, jak mi pořád řikáš Čáro."

Plnou rychlostí vystartoval ke dveřím.

V okamžiku, kdy jimi probíhal, měl v sobě Prcek nejméně pět kulek, možná i víc. Jeho tělo hodil na dva z nich, kteří byli blízko u sebe, a vrhl se na třetího, jehož výstřel ho škrábl kousek nad stehno. Potom byl na něm, pak venku a opravdu, vznášedlo bylo nastartované.

O třicet sekund později už byl za rohem a mířil ven z města.

Jayne si povzdechl. Tahle akce nedopadla zrovna nejlépe: do trezoru se nedostali a peníze ze zásuvek na odchod do penze rozhodně nestačily. A navíc krvácel. A jeho sestra si bude muset najít nového manžela. A on si bude muset najít novou planetu.

Neztrácel čas cestou domů, místo toho zamířil přímo k dokům.

O čtyři roky dříve

"Jste pozoruhodný mladík," řekla žena.

"Madam?"

Vypadala jen o pár let starší než on; příliš mladá na to, aby ho nazývala mladíkem. Ale cítil v této přesvětlené, sterilní a naprosto neosobní kanceláři moc i moudrost a něco mu říkalo, že má plné právo jej takto oslovovat; a také to způsobilo, že ji úplně automaticky a bez přemýšlení oslovil 'madam'. Zajímavé. Mimochodem, kdo to vlastně je?

"Víte, proč jste tady, poručíku?"

"Nemám ponětí. Poslali mě sem na výstupní pohovor, ale..." významně se rozhlédl po prostorné úřadovně, "...tohle určitě žádný běžný výstupní pohovor není."

Žena pomalu přikývla. Měla nos ostrý jako zobák, což jí dodávalo na působivosti, stejně jako její krátký předpisový sestřih a strohý oblek - civilní, nicméně vypadal poněkud vojensky. A navíc měla na jedné straně čela jizvu: nezaměnitelnou stopu po zásahu střepinou. A na krku spáleninu od laseru.

"Jak říkám, zajímavý mladík. Mám na mysli to, čeho jste si všiml."

"Promiňte, madam -" proč s tím bojovat? "ale ta kancelář... no, je to očividné."

"Tahle část ano. Ale myslela jsem především to, co jste si už stačil dát dohromady o tom, kdo jsem a koho reprezentuji. Což by vám mělo napovědět, co tady děláte, stačí se nad tím trochu zamyslet."

"Já ne-"

"Jen do toho, poručíku Merlyne. Povězte mi to."

Přikývl. Jestli tohle byla zkouška... no, zkoušky měl vždycky rád. "Sloužila jste na frontě a byla jste nejméně dvakrát zraněna."

"Pokračujte."

"Nějaký čas jste byla u vojenské zpravodajské služby, ale teď už v armádě Aliance nepracujete."

"Z toho vyplývá co?"

"Ehm... nějaké oddělení federálů - tedy Federální bezpečnosti - o kterém jsem nikdy neslyšel?"

"Jaké přesně oddělení?"

"Nějaké, které dělá to, co dřív vy u špionáže?"

"Velmi dobře. Takže co tady děláte vy, zrovna ve chvíli, kdy chcete opustit armádu?"

Zamrkal. "Chcete mě naverbovat," prohlásil.

"Ano."

"Nevím... myslel jsem, že kdyby se někomu zdálo, že na to mám kvalifikaci, byl bych naverbován už během války. Nebo alespoň vyzkoušen."

"Jaká byla vaše poslední mise?"

"Měli jsme vystopovat skupinu odpadlí... aha."

Přikývla. "Poručík byl jeden z nás," dodala.

"Tak proto nechával všechno rozhodování na mě."

"Přesně tak."

"A moje následné povýšení znamenalo, že jsem zkouškou prošel úspěšně."

"Ano. A potom, samozřejmě, složili zbraně."

"A já neměl v úmyslu budovat si na tom kariéru, takže -"

"Čímž se dostáváme k mojí první otázce: proč ne?"

"Proč ne co? Stát se vojákem z povolání? Nesnáším armádu."

"Proč jste se do ní tedy vrátil?"

"Válka ještě pokračovala."

"Takže jste narukoval jako idealista."

"Ne, jako vojín."

"Čistě z vlastního přesvědčení. Bojovat za naši věc."

"Uf. Když to chcete podat takhle."

"Jak jinak byste to chtěl nazvat, poručíku?"

"Já... dobře."

"Narodil jste se v nižší zóně, v Novém Tuscany na Arielu. Většina lidí z vašeho prostředí se dá k armádě, protože je to jejich jediná cesta ven."

"Měl jsem strýce -"

"O vašem strýci víme."

Kit kývl.

"To, co se vám snažím říct, poručíku, je, že válka skončila, ale problémy teprve začínají. Nezávislí kapitulovali; to ale neznamená, že bychom neměli nic na práci. A navíc, co vlastně chcete dělat? Jak daleko za odchod z armády sahají vaše plány?"

"No, viděl bych to na týdenní flám na jednom ze světů jádra."

"A potom?"

"Nejsem si jistý. Přemýšlel jsem o práci ve školství."

Přikývla. "To mě nepřekvapuje, byl by z vás dobrý učitel. Umíte velice dobře číst v lidech. Ale také byste mohl být dobrý v tom, na co už jste napůl vycvičen. Čtení v lidech je i velká část naší práce. A plat je o něco lepší."

"To by neměl."

"Já vím. Také byste dostal výcvik, o kterém si myslím, že by se vám mohl líbit."

"Výcvik v...?"

"V mnoha věcech. Pro začátek třeba jak luštit elektronické šifry; myslím, že talentu máte dost."

Pokrčil rameny. "Předpokládejme, že vaši nabídku přijmu. Říkala jste, že máme spoustu práce. O jaký druh práce jde?"

Zamračila se. "Jsou věci -"

"Omlouvám se. Ptal jsem se, protože mám určité představy o tom, co tohle oddělení dělá, a -"

"A nechcete se jich účastnit."

Kit kývl.

"Myslím, že vám dokážeme najít práci, která by vás těšila."

"Mohla byste být trochu konkrétnější?"

"Nemohla, dokud nesložíte přísahu."

"Tou dobou už bude kapku pozdě."

"Výpověď můžete dát kdykoli."

"Opravdu?"

"Ano."

Kit si povzdechl. "Svoji práci děláte skutečně dobře, madam."

"Což znamená...?"

"Že navzdory veškerému zdravému rozumu je ve mně něco, co vám chce věřit."

O sedm let dříve

"Prostě nám tady nefunguje zásobování, plukovníku."

"Já vím."

"A dodneška máme čtyři pluky umístěné na jednom fleku a kolem dokola nemají nic jiného než prázdný prostor."

"Já vím."

"Jestli zkusí prorazit -"

"Zkusí. Shromažďují se. Jestli to není ten největší a nejhloupější blaf století, tak určitě přijdou."

"Nejsme zrovna v situaci, kdy bychom je mohli zastavit."

"Mluvil jste s kapitánem Baurovou?"

"Ano, pane. Dala mi povolení mluvit přímo s vámi."

"To se nemohla obtěžovat osobně?"

Mal pokrčil rameny. "Má práce nad hlavu. Zkouší posbírat nějakou munici. A boty. A přesvědčit ostatní tři kapitány, aby se bez rozkazů shora přesunuli na pozice, na které nebyli přiřazeni."

"Dobrá."

"Tak co se k čertu děje, plukovníku?"

"Panikaří, to se děje."

"Kdo?"

"Vrchní velení."

"Skvělé."

"Ale dobrá zpráva je, že sem poslali mě."

"Ano, pane."

"A já mám v úmyslu tohle údolí udržet."

"Nevím -"

"Seržante, můžete vyřídit kapitánovi Baurové, ode mě, že munice dorazí zítra v poledne. A linii rozvineme dnes večer."

"A když zaútočí ještě teď odpoledne?"

"Tak jsme v prdeli. Ale to neudělají; vždycky všechny útoky začínají ráno. To přece víte."

"Ano, pane."

"Jo, a naplánujte si ústup."

"Pane?"

"Jsme dost daleko vepředu, což je príma, tak se můžeme o kousek vrátit. Pomalu."

"Vlákat je do obklíčení?"

"Kdykoli to bude možné. Nechte je malinko vyhrávat a potom udeřte, když sbírají síly. Držíme území, ne pozice. Takže buďte připraveni couvnout, ale organizovaně. Naše křídla budeme udržovat spojená a budeme s nimi útočit vždy, když to nebudou čekat. Ve zbylém čase se budeme snažit, aby neútočili oni na nás."

"Ano, pane. Ale když nejsme zakopaní, tedy když ustoupíme z našich pozic -"

"Přijelo se mnou patnáct protileteckých baterií a velký balík erzetvéček. A slíbili mi vzdušnou podporu."

"Ano, pane."

"Dobře, jděte se pustit do svojí práce a mě nechte dělat moji."

"Ano, pane. A pane..."

"Ano, seržante?"

"Je příjemné zase vás vidět."

O devět měsíců dříve

Inspektor White řekl: "Omlouvám se, že jsem vás nechal čekat, pane Merlyne. Kite. Nevadilo by vám, kdybych vám tykal?"

"Ne, inspektore."

"Říkej mi Jerry."

"Dobře, Jerry."

"Co máš na srdci?"

"Myslím, že na tuhle práci nejsem ten pravý."

White se zamračil. "Co tím myslíš? Chceš odstoupit?"

"Přemýšlím o tom."

"Můžeš mi říct, co tě k tomu přimělo?"

"Moje minulá mise."

"Hmm. O té mám přehled, zrovna jsem četl zprávu. Vypadá to, že byla uspokojivě splněna."

"Díky, Jerry."

"Tak co je za problém?"

"Když jsem byl naverbován, bylo mi slíbeno, že budu dělat práci, při které bych se mohl cítit šťastný."

"Šťastný?"

"Práci, ze které bych měl dobrý pocit."

Inspektor se zamračil, jakoby Kit právě začal mluvit jakýmsi nářečím z okrajových planet.

"Nerozumím, Kite. Z čeho jsi na téhle misi mohl mít špatný pocit?"

"Jerry, jaký je čistý výsledek těch čtrnácti měsíců práce?"

"Celá oblast byla otevřena pro osadníky. Nyní bude zavlažena, zúrodněna -"

"Jerry, zavlažená už byla, než jsme začali. A úrodná. I osadníci tam byli. Rodiny."

"A podle vašich vlastních údajů nejméně devadesát procent z nich sympatizovalo s Nezávislými."

"Ale byli -"

"Tohle byla oblast, která se nikdy nevzdala, Kite. Dokud tam nebyl nastolen pořádek, válka mohla kdykoli znovu vypuknout. Chtěl bys to celé ještě jednou?"

"Samozřejmě, že ne."

"Také jsme mohli přijít a prostě tam všechny pozabíjet. Bylo by to humánnější?"

"Ne."

"Tak co přesně jsme tedy měli dělat?"

"To, co jsme udělali."

"Takže?"

"Ale já s tím nechci mít nic společného."

"Připouštíte, že je to nutné, ale nechcete to dělat?"

"Dobře řečeno, Jerry. To je přesně ono. Jak jsem řekl, na tuhle práci nejsem ten pravý. Dělám správnou věc a pak je mi z toho špatně od žaludku. Na tohle budeš potřebovat tvrdšího chlapíka než jsem já."

"Podle tvých záznamů jsi tvrdý dost."

Kit jenom zavrtěl hlavou.

"Dobrá," řekl inspektor. "Podívej. Nerad bych tě ztratil. Tahle práce ti jde a respektuji, že máš svědomí. Podle mého názoru by tyhle operace měli mít na starost lidé, kteří by potom měli alespoň nějaké výčitky, místo těch vymydlených bouchačů, kteří do toho obvykle jdou. Takže ti zkusím něco doporučit."

"Poslouchám."

"Co když ti přidělím operaci, se kterou budeš souhlasit, bude se líbit a budeš z ní mít i dobrý pocit? Pusť se do ní a až ji dokončíš, znovu si popovídáme."

"Co je to za operaci?"

"Je to na Héře. Shromažďování důkazů pro zatčení a usvědčení jednoho zločince."

"Dobře, poslouchám."




< 2. kapitolaObsah4. kapitola >