Můj vlastní druh lásky

Serenity: můstek

Vystoupala na můstek, posadila se na místo druhého pilota a čekala. Věděla, co přijde. A také věděla, že kdyby se to snažila oddálit, jenom by to zhoršila. Oči jejího manžela se upíraly skrz přední okno někam do dáli. Serenity dělala to, čemu Wash říkal 'spaní' - tak blízko k úplnému vypnutí, jak jen to je možné bez toho, aby pak potřebovala na opětovné rozehřátí několik hodin. Rádio ještě běželo, ale všechny ostatní klávesnice a páčky byly odpojené a kdybyste se hodně soustředili, ucítili byste jenom slaboulinké chvění. Všechno bylo nezvykle tiché; pilotní křeslo zavrzalo, když se v něm opřela.

Nakonec řekl: "Vím, že nějaké riziko podstupovat musíš."

"Slyším nějaké ale."

"Ale nemohl by se Mal alespoň snažit ho udržovat na nejmenší možné úrovni, místo toho, aby -"

"Přesně to dělá. Nepamatuji si, že by kapitán někdy podstoupil větší riziko, než jaké bylo nezbytně nutné."

"Jenže to není pravda."

"No dobře. Tak si alespoň nepamatuju, že by podstupoval riziko, které by nepovažoval za opodstatněné."

"Jako třeba to, že tě pošle pro ten raketoplán, přes les plný -"

"Byli dezorganizovaní a zmatení, díky tobě. Nejlepší okamžik pro vyzvednutí raketoplánů byl právě v tu chvíli, než se mohl nepřítel přeskupit."

"Přeskupit. To je jeden z těch vojenských termínů, že?"

"Miláčku, sarkasmus nepatří k tvým nejroztomilejším stránkám."

Wash něco tiše zabručel. Potom řekl: "Podívej, myslím, že už jsem byl trpělivý dost -"

"S čím? Že jsem pořád tím, čím jsem byla, když jsme se seznámili?"

Na pár chvil se zahleděl na stromy a oblohu. "Máš pravdu," řekl nakonec.

Přikývla.

"Ale nelíbí se mi to."

Znovu přikývla.

"Přijde vůbec někdy okamžik, kdy toho necháme?"

"A co bychom pak dělali?" odpověděla. "Myslíš, že bys mohl být šťastný bez létání?"

"Ne."

"Já taky ne."

"Myslíš, že bys mohla být šťastná bez toho, aby tě každou chvíli někdo málem zastřelil?"

"Jak bys to chtěl zařídit? Pracujeme na okrajových planetách, protože to je jediné místo, kde můžeme dostávat zakázky a přitom zůstat mimo dosah radarů Aliance. A takhle to tady chodí. Pracujeme pro lidi, kteří se o svoje místo na slunci musí rvát, a to znamená, že nás kvůli tomu občas zkusí i zabít."

"Já vím."

"Nesnáším, když se tváříš tak mrzutě."

"Zaplaceno jsme dostali, ne?"

Přikývla.

"Za jak dlouho zmizíme z téhle hroudy?"

"To záleží na kapitánovi."

"Netušíš, jaké zpoždění se z toho vyklube?"

"Myslím, že se musí rozhodnout."

"O čem?"

"To si nejsem úplně jistá." Přemýšlela, kolik toho říct; nakonec usoudila, že nejbezpečnější bude pravda. "Něco mu vrtá v hlavě a já pořád nemůžu přijít na to, co to je."

Přikývl.

Vstala z křesla, naklonila se k Washovi a políbila ho zezadu na krk. Podíval se na ni a jeho oči se smály. Vždycky, když se jeho oči takhle smály, se s ní dělo něco zvláštního.

"Co takhle vyrazit směr jídelna?" navrhl.

"Máš hlad?"

"Napadlo mě, že bychom mohli udělat krátkou zastávku v kuchyni, udělat si sváču, při obletu jídelního stolu nabrat rychlost a pak to střihnout přímo do postele."

Její tep se nepatrně zrychlil. "Ty můj navigátore."

Serenity: jídelna

Simon kývl na pozdrav Washovi a Zoe, kteří vešli do jídelny a chvilku štrachali v kuchyni. Oba věnovali jeden rychlý úsměv jemu a druhý, možná o něco delší, jeho sestře a pak zase odešli. Wash při tom velice slavnostně obkroužil stůl; podle Zoina výrazu a podle toho, jak mrkla na River, šlo zřejmě o nějaký jejich soukromý žertík.

Kromě Jayna, který, jak se zdálo, už nebyl součástí posádky, zřejmě nikomu River nevadila. Všichni ji měli rádi. Občas to vypadalo, že dokonce i kapitán; přinejmenším tak, jak mohl mít rád kdekoho.

Teď zrovna River zamyšleně zírala do talíře proteinů a sóji s umělou vepřovou příchutí a hůlkami do nich kreslila jakési obrazce. Skoro jako čtyřleté dítě, jenomže ty obrazce byly čímkoli, jenom ne náhodnou čmáranicí: oběma hůlkami pohybovala obratně, přesně a promyšleně, jako malíř, který používá dva štětce najednou.

"Co to je?" zeptal se jí.

Přestala, zamračila se a zadívala se na své dílo. Naklonila hlavu a zamračila se ještě víc. Pak talíř popadla a mrštila jím o stěnu.

Zírala na místo na stole, kde se talíř ještě před okamžikem nacházel.

"Hranice mezi abstraktním a realistickým uměním je tak tenká, že hraničí s bezvýznamností. Proč tedy vůbec byla vytvořena?"

Simon přinesl z kuchyně kbelík a houbu. Sebral talíř a začal utírat stěnu; byl rád, že nikdo tu ránu neslyšel a nepřišel zjišťovat, co se děje. Ucítil na zádech sestřiny oči.

"Promiň, Simone," pípla.

Odložil houbu do kbelíku, sedl si vedle River a položil jí ruku kolem ramen. "To je v pořádku, mei-mei." Přitulila se k jeho rameni.

"Mohla bys mi říct, co jsi to vlastně kreslila?" zeptal se tiše.

"Mapu."

"Mapu čeho?"

S hlavou na jeho prsou odpověděla: "Jak se dostaneš od plukovníka k nestvůře a zpátky. Ale k čemu je mapa, když nikam necestujeme?"

"Už brzy budeme na cestě pryč odtud, River."

"Nebudeme."

"River -"

"Ale všechno je v pořádku. Ty mě ochráníš. Vždycky mě chráníš."

Simon měl najednou v krku knedlík.

Vstal, vrátil se ke kbelíku a pokračoval v úklidu. River našla další houbu a klekla si vedle něj.

"Umění," řekla, když ten podivný obraz smývali ze stěny.

Simon se na ni podíval.

"Anglicky art. Totéž jako druhá osoba, přítomný čas a jednotné číslo slovesa to be - být," prohlásila.

"Ano, to znám," řekl Simon.

Serenity: lávka

Kapitán stál nad nákladním prostorem a oči mu bloudily někde v dálce. "Hej, kapitáne," oslovila ho. "Raketoplán je opravený, ale do trubek jsem mu nalila poslední zbytek hydraulické kapaliny, který jsme měli. Budeme muset sehnat novou."

Se stále stejně nepřítomným pohledem přikývl.

Téměř se ho zeptala, co se děje, ale rozmyslela si to. Pokračovala dál do strojovny a jenom proto, že byla z nedostatku oleje nervózní, zkontrolovala všechny hydraulické okruhy.

"Teda, jestli tohle není..."

Znechuceně zakroutila hlavou. Všechno to piplání s antigravem a nakonec to není nic jiného než nedostatek kapaliny v řídicím okruhu. Jeden by mohl předpokládat, že si Wash líného řízení všimne. Ale ne, to by nebylo fér; údržba těchhle věcí je přece její práce.

A hydraulický olej jim právě došel.

Pohladila Serenity po přepážce. "Promiň, broučku," zašeptala. "Někdy jsem prostě hloupá."

Hodila si vlasy přes rameno. Na omluvy bude čas později, teď musí najít nějaké řešení.

Řešení.

Ano.

Co přesně se dá považovat za hydraulickou kapalinu a jaká je tam tolerance? Mohla by prostě přefiltrovat to, co vysála z podlahy raketoplánu? No jasně, proč ne, stačí přepólovat motor odsávačky a prohnat kapalinu přes čistý rezervní filtr. Hadici na ní může nechat, do hrdla nádrže se vejde. A potřebuje z ní dostat jenom trošku - něco málo přes litr, víc ne.

Poplácala přepážku.

"Neboj se, holka. Za chvíli tě dáme do pořádku."

Serenitino hluboké, tiché předení jakoby chtělo říct, že to je dobře a že jí věří.

Kdyby se jí na to někdo zeptal, odpověděla by, že samozřejmě moc dobře ví, že si tyhle pocity jenom představuje. Ale byla ráda, že se nikdo neptá, protože nesnášela lhaní.

Serenity: raketoplán dvě

Když Kaylee zmizela ve strojovně, zašel do raketoplánu. Věděl, že po ní nic nemusí kontrolovat, ale také věděl, že ji potěší, když to udělá.

Všiml si neopravených neškodných důlků po střelách, ale nenašel žádné stopy po Kayleeině práci. Je vážně dobrá. Sakra štěstí, že ji má.

Opustil raketoplán a přešel po lávce k druhému. Měl by se na něj také podívat, jenom aby se ujistil, že je plně letuschopný, říkal si.

Byl strohý, prázdný a funkční, zrovna jako dvojka, tím spíše, že ta ani nikdy nebyla ničím jiným.

Opravdu tady pořád ještě cítím kadidlo, nebo se mi to jenom zdá? Určitě se mi to zdá.

Sedl si do pilotního křesla a dotkl se řízení.

Opět vstal, zaťal pěsti, zase je rozevřel a potřásl hlavou.

Kdyby tady Inara byla, určitě by ho nazvala všemi známými variantami slova 'hlupák' za to, že vůbec přemýšlí o něčem jiném než o sbalení peněz a odletu. A měla by pravdu.

A on by poznamenal něco o tom, kolik zkušeností by v téhle oblasti asi tak mohla mít, a ona by se na něj podívala s tím svým výrazem...

Polkl a podíval se na své ruce.

Hlupák.

Je hlupák. Proč ztrácet čas myšlenkami na Inaru, když má před sebou rozhodnutí - rozhodnutí, které ovlivní jeho posádku, jeho loď, jeho budoucnost.

A když se na to díváme z tohohle úhlu, rozhodnutí to bylo snadné. Zoe by neváhala: pryč z planety. Wash a Kaylee by nechápali, proč o tom vůbec přemýšlí. A River... no, ví vůbec někdo, jak její mysl pracuje?

Mělo by to být snadné rozhodnutí.

Jenomže přese všechno, co by mu Inara řekla o tom, jaký je trouba, že ještě váhá, byla by to právě ona, komu by se pak těžko díval do očí, kdyby to teď prostě nechal být.

Co by jí řekl, kdyby tady byla? Nic. Udělal by všechno pro to, aby se takovému rozhovoru vyhnul. "Víš, Inaro, vypadá to, že ten chlápek, co si nás najal, je opravdový, prvotřídní hajzl. Svým vlastním způsobem horší než Niska. Nucená práce. Víš, co to znamená? Je to jenom jiný název pro otrokářství, Inaro. Pohání svoje doly prací otroků. Jasně, jediné, co s tím máme společného, je to, že jsme mu přivezli dřevo, ale pak jsme zachránili život federálovi, který se mu to snažil zatrhnout. A teď se musím rozhodnout, jestli to znamená, že v tom jedeme. A jestli jo, tak jak?"

Co by odpověděla? Nic, protože by se žádná takováhle konverzace nekonala. Řekl by jí patrně něco jako "Jenom si musím něco promyslet."

Ale ona by si stejně většinu z toho dala dohromady, čert ji vem. A řekla by mu něco jízlivého, on by se naštval, ale na půl ucha by ji přece jen poslouchal a -

A když už si do role svého svědomí obsazuje -

To slovo se mu v hlavě odmítlo zformovat. Skoro se zasmál, když si to uvědomil. Do očí jí to říkal každou chvíli, ale teď, když nebyla na lodi, to nedokázal.

Palubní románky komplikují život.

Ale měly by s komplikováním přestat, když už přece dávno skončily.

Zamyslel se nad tím, co asi Inara právě teď dělá. Uhodl a začal bušit pěstí do tvrdé přepážky. Hned toho zase nechal, když si představil, jak doktorovi vysvětluje zraněné prsty a Kaylee poškozenou přepážku.

Nakonec se otočil, vylezl z raketoplánu a došel do strojovny, kde Kaylee kutila cosi záhadného s odsávačkou.

"Raketoplán vypadá dobře, Kaylee," pochválil ji.

"Díky, kapitáne. Když mi dáte dvě hodinky, měla by být umělá gravitace doladěná. Ale není to nic moc důležitého. Kdykoli můžu -"

"Dvě hodinky? To by šlo."

O dvě hodiny víc na to, aby si mohl utřídit myšlenky; výborně. Může ten čas využít na další boj se svým svědomím. Uchechtl se.

"Co jste říkal, kapitáne?"

"Hmmm? Ne, nic, to jsem si jen tak mumlal pod fousy."

Děvka jako svědomí, no to je gól!

Na chvíli navštívil můstek, aby se ujistil, že je loď bezpečně zachumlaná, a potom svoji postel, aby si mohl lehnout, zavřít oči a pokusit se přemýšlet.




< 6. kapitolaObsah8. kapitola >