Můj vlastní druh lži

Serenity: Washova a Zoina kajuta

Políbil Zoe na tvář, vstal a oblékl se. Otočila se na druhý bok a vzdychla. Usmál se, opustil kajutu a na můstku se pohodlně usadil v pilotním křesle. Částečně probudil Serenity a zkontroloval si pár věcí: v okolí se nic neděje a neozvalo se žádné další vysílání. Dobře.

Stiskl knoflík interkomu. "Jak to jde, Kaylee?"

Asi po deseti vteřinách se ozval její hlas: "Skoro hotovo. Měla by teď plynuleji přecházet na umělou gravitaci a zpátky. Když mi dáš ještě deset minut, bude připravená ke startu."

"Paráda. Ale pokud vím, teď zrovna nikam neletíme."

"Proč? Co se děje?"

"To bych taky rád věděl."

Otočil se k přednímu oknu.

Občas měl chuť dát Malovi pořádně do nosu. Byly i chvíle, kdy by to pravděpodobně udělal, jenže věděl, že by ho Mal potom rozmáznul po palubě a ani by se při tom nezapotil. Ale tohle je jiná věc, teď s Malem něco není v pořádku, a ať je to co chce, postupně to prosakuje do všech koutů života na Serenity. Něco jako létat s řízením, které buď může dělat to, co od něj očekáváte, nebo taky může udělat něco úplně jiného. Takový let by nezvládl nikdo.

Strach měl už mnohokrát. Při prvním sólu, během své první (a také poslední) bojové mise a nespočetněkrát od doby, co vstoupil do téhle posádky. Ale tenhle strach je jiný, nehmatatelný a tedy mnohem horší; strach, na který se nemůžete podívat. Něco je špatně, takže se zákonitě musí přihodit něco nepříjemného a nedá se říct co.

Zíral z okna a přál vědět alespoň něco, když se najednou rozblikala jedna z těch malých červených kontrolek pod navigací.

Serenity: Malova kajuta

Interkom zachrchlal a ozval se z něj Wash: "Male, máme návštěvu."

S očima stále ještě zavřenýma nahmatal příslušné tlačítko a stiskl ho. "Hned jsem tam."

Otevřel oči, zvedl se z postele a dopotácel se na můstek. Wash s očima na obrazovce jemně dolaďoval radar.

"Nějaký druh obrněného vozidla," hlásil. "Asi půl kiláku od nás a pomalu se blíží. Mám vysunout děla?"

"Žádná děla nemáme."

"Aha, no jo. Pořád na to zapomínám. Proč vlastně nemáme děla?"

"Jak dlouho potrvá, než nastartuješ?"

"Éé... dvě minuty, jestli je Kaylee hotová."

Jestli je Kaylee hotová, pomyslel si Mal. Říkala dvě hodiny, což obvykle znamená tak devadesát minut. Mrkl na hodinky a zmáčkl interkom.

"Kaylee, můžeme startovat?"

"Kdykoli, kapitáne."

"Zvedni nás co nejdřív, Washi."

"Pryč z planety?" zeptal se, zatímco už spouštěl zahřívací sekvenci.

"Ne, jenom kousek poodletíme."

Wash neodpověděl. Vypadal, jako kdyby ho něco trápilo, ale teď nebyl čas se tím zabývat.

"Washi, pusť mi zvuk."

Za okamžik Mal rozeznal šum stromů ve větru a po chvilce i tichý, hluboký hukot motoru.

"Už je na dohled, Washi?"

"É... ne. Ale už musí být blízko. Zkusím ho najít... tady je."

"Jo, dobrý. Obrněné auto s jednohlavňovou věží. Mohlo to být horší."

"Jak horší?"

"Třeba že by ta hlaveň byla namířená na nás."

"Zdá se mi to, nebo se...?"

"Jo, už se otáčí. Všechno běží?"

"Všechno běží."

"Startuj."

Wash pohnul plynovou pákou a můstek se naplnil řevem trysek.

"Mafan ni ba waitou de shengyin guandiao, Male?" křikl Wash.

Mal se natáhl po spínači, vypnul mikrofony a hluk okamžitě ustal.

"Díky."

"Zvedni nás do pěti tisíc."

Za nimi se objevila Zoe. "Takže odlétáme?"

"Vyhýbáme se kanónu," odpověděl Mal.

"Kanónu, pane?" Zoe se zamračila a Mal téměř viděl, jak se jí v hlavě roztočila kolečka.

"Namontovanému na něčem, co připomínalo žábu. Původní verzi."

Mal pozoroval, jak si Zoe vybavuje siluetu útočného vozidla přezdívaného žába a kdy se s ním naposledy potkali, dává si pět a pět dohromady a rozhoduje se nepokládat žádné další otázky.

"Leť na opačnou stranu města a někde tam přistaň."

"Male, myslíš, že byli od Sakaryi?"

Zoe tuhle otázku nepoložila - počítala s tím, že to za ni udělá Wash.

"Jestli ne, tak by mě zajímalo, kdo ještě tady může mít přístup ke staré vojenské technice. Jestlo jo, tak by mě zajímalo, proč se předtím obtěžoval s naší výplatou."

"Aha. Dobře," řekl Wash. "Jenom mi pověz, proč se chystáme zase přistát, když máme peníze a všichni jsme na palubě?"

Zoe tuhle otázku nepoložila už od rána - počítala s tím, že to za ni udělá Wash.

"Náš zákazník," odpověděl nakonec Mal. "Sakarya. Je tu pár věcí - co dělá a tak - které bych si rád trochu vyjasnil, než odletíme."

"Aha, tím chceš říct, že by to nemusel být takový poctivec, jako většina lidí, pro které pracujeme?"

Mal se na něj podíval, ale neodpověděl.

"Male, odkdy je tohle naše starost?"

"Od té doby, co -"

Odmlčel se. "Prostě přistaň, Washi."

"Ano, pane kapitáne, pane."

Mal mu zacpal pusu dlaní. Cítil, že se na něj Zoe nedívá. Serenity začala klesat.

"Hm," poznamenal Wash. "Nevím, co Kaylee udělala, ale je to teď opravdu plynulejší. Nevšimnul jsem si toho cukání, dokud nezmizelo."

Serenity se lehce dotkla země a dosedla jako kočka.

"Mám ji zase uspat, Male?"

"Jako předtím. Ušetři trochu paliva. Řekl bych, že tady ještě chvilku pobudeme."

"Takže jste se rozhodl, pane?" řekla Zoe.

"Rozhodl jsem se, že chci aspoň vědět trochu víc. Zůstaneme tady, do rána se trochu vyspíme a uvidíme, jestli se vrátí. Kdyby ano, zase s námi poodleť."

"Male, proč si o tomhle chlápkovi něco nezjistíme? Můžu se aspoň podívat, co je o něm na Cortexu."

"Ne, to nemá cenu... vlastně jo. Dobrý nápad. Udělej to."

Co se bojím, že najdu? napadlo ho.

Serenity: jídelna

Následující ráno, když si Simon myslel, že je jediný, kdo je vzhůru, do jídelny vešla Zoe s ustaraným výrazem ve tváři.

Zeptal se jí: "Odletíme brzy?" Zoe se zastavila a podívala se na něj. Pokračoval: "Zdá se mi, že jsme odstartovali a hned zase přistáli. Zajímalo by mě -"

"Nevím. Něco jsme zjistili, ale netuším, jaký to bude mít vliv na kapitánovo rozhodování."

"Zjistili? Teď, během těch pár minut?"

"Minulou noc. Wash trochu pátral na Cortexu."

"Aha. Na co jste přišli?"

"Že Sakarya je pěkný parchant."

"Sakarya?"

"Člověk, kterému jsme vezli to dříví."

"Aha. A jaký to má pro nás význam? Řekl bych, že pro pár pěkných parchantů už jsme dříve pracovali."

"Pro takovéhle ne. Patří mu všechno na téhle straně hory a provozuje to tady jako otrokářský tábor. Kopou pro něj bauxit, posílají ho ke zpracování a ornici odvážejí na jeho farmy. Vydělává peníze hlava nehlava z dolů a otročiny na farmách. Na těch farmách pracuje většina dětí."

"Dětí?"

"Od osmi let výš. Někdy i mladší, když jsou dost silné."

"Nejsou proti tomuhle nějaké zákony?"

"Předpokládám, že ano. Každopádně to není hezké. V Yuvě, kde bydlí, to nejhorší nevidíme. A ani nemyslím, že bychom chtěli."

"Ale pořád nechápu -"

"Já taky ne. Děje se ještě něco a zatím jsem nezjistila, co to je."

"Ještě něco?"

"Kapitán se chová, jako... jakoby ho něco kouslo. Nejenom to, že jsme tady, ale ještě něco. Něco, co zahlédl na Cortexu."

"Neviděla jste -"

"Zavřel to, jakmile si to přečetl."

"Mohla jste -"

"Ano, ale neudělala."

"Co jste myslela tím 'tady'?"

"Tuhle planetu. Héru."

"Co to... Aha. Jasně. Tady to je, že ano?"

"Co, prosím?"

"Údolí Serenity. Je tady, je to tak?"

"Na opačné polokouli."

Přikývl. "To trápí kapitána? To, že je zase tady?"

"Od války jsme tu už podruhé. Při první návštěvě nevypadal, že by ho to nějak zvlášť bralo."

"Tohle asi nikdy nepochopím... Jaké to tenkrát muselo být."

"Ne, to nepochopíte."

"A co vy? Znamená pro vás něco, že jste se sem vrátila?"

"Jste specialista na traumata nebo psychiatr, doktore?"

"Jenom jsem zvědavý."

"A nemohl byste být zvědavý na něco jiného?"

"Jistě. Zmizíme odtud dřív, než sem dorazí federálové pátrající po River?"

"Ohrozil kapitán za tu dobu, co jste u nás, někdy Riveřinu bezpečnost?"

"To ne. Ale poslední dobou kapitán není ve své kůži."

"Myslím, že dokud se nepromění v Jayna, nemáte se čeho bát."

"Je těžké se nebát."

"Jak je jí?"

Vždycky se na tohle ptají a on nikdy neví, jak odpovědět. Jak je jí? Ve srovnání s čím? Se stavem před deseti lety? Před deseti minutami? Zajímá je, jestli se uzdravuje, nebo jenom jestli se nechystá provést nějakou šílenost?

"Nedošlo k žádným, ehm, incidentům. Jenom říká věci, kterým nerozumím, ale jsem si jist, že jí nějaký smysl dávají. Je to jako luštění šifer."

"To není nic nového."

"Od té doby, co jsme tu přistáli, je toho víc. Mluví o duchách a mapách."

Zoe přikývla. "Jestli hledá duchy, je na správném místě."

"To si dovedu představit. Ale když mluví o duchách... nevím, nedává to smysl."

"Ne, duchové smysl nedávají. Co tím vším chcete říct?"

"Pastor Book mi povídal o tom, jak mu rozcupovala Bibli. Doslova. Vytrhávala z ní stránky, protože nedávaly smysl."

"A?"

"A jak může trhat Bibli, protože nedává smysl, a přitom věřit na duchy?"

Zoe si založila ruce, opřela se o stůl a upřela na něj pohled. "Doktore, nepřeceňujete ji, když od ní čekáte stálost názorů?"

Povzdychl si. Jak to vysvětlit? Čím dál tím víc měl pocit, že svým zvláštním způsobem její názory stálé jsou. Ale Zoe nepatřila k lidem, kteří se spokojí s pocity.

"Myslím, že slovo 'duch' používá jako metaforu," řekl nakonec.

"Metaforu čeho?"

"Nevím. Možná něčeho, čeho se bojí."

"A čeho se bojí?"

"Že ji chytnou a pošlou zpátky."

Zoe přikývla.

"A myslím," dodal, "že se bojí, že se na ni kvůli tomu zlobím."

"A zlobíte se?"

"Jste voják nebo psychiatr?"

"Jenom jsem zvědavá. Zlobíte se na ni?"

"Ne..."

"Slyším v tom nějaké ale."

"Ale obávám se, že někdy bych mohl."

"Nechte 'někdy', ať se o sebe postará samo, doktore. My se musíme starat o dnešek."

"Já vím," odpověděl. "Já vím."

Serenity: strojovna

"Tohle je na houby," postěžovala si prázdné strojovně. "Ani jsme nevyletěli z atmosféry. Jak mám poznat, jestli to funguje?"

Serenity byla opět na zemi a zdála se být stejně zklamaná jako Kaylee. Serenity chtěla létat, měla to ráda. Sezení na zemi bylo jenom nutné zlo, které musela jednou za čas strpět, aby mohla vyrazit na další plavbu černými dálavami.

Kaylee vzdychla.

Znovu zkontrolovala své úpravy na generátoru gravitace; vypadalo to dobře. V hlavě jí ale neustále strašila jedna myšlenka: co se stane, jestli někde udělala nějakou hloupou chybu? První známkou bude rozkmitané řízení, potom Wash zjistí, že se zhoršuje stoupavost, pak antigrav prostě vypoví službu a potom...

Wash byl dost dobrý pilot na to, aby dokázal bezpečně přistát jenom na tryskách. Tím si byla jista.

Ale teď to nebylo o haváriích a smrti, to by jim Serenity nikdy neudělala. Bylo to spíš o všech těch nenápadných drobnostech - jestli některou z nich udělala špatně, mohla by kvůli ní Serenity zůstat tam, kde je teď, tedy na zemi; mohl by se z ní stát kus šrotu zralý pro odvoz na smetiště a oni by přišli o domov. Kapitán se o posádku staral dobře, ale bez lodi by nebyla žádná posádka, o kterou by se mohl starat; což znamaná, samozřejmě, že ona by byla k ničemu. Všichni by byli k ničemu.

Nesnášela tyhle chvíle, kdy někde nečinně sedí a má moc času na přemýšlení.

Raději ještě jednou překontrolovala generátor.

Serenity: Riveřin pokoj

Někdy se jí zdálo o tom, že na ni zírají odněkud zevnitř. Někdy se jí zdálo, že někde v ní chodí okolo ní a píchají do ní jehlami. Někdy se jí zdálo, že Serenity se nachází uvnitř její mysli, která se nachází uvnitř Akademie, která se nachází uvnitř její mysli. Když se jí tohle stávalo, bývala z toho zmatená.

Potom se probudí, ucítí léky kolující jí v žilách a bude přemýšlet o tom, co tam asi dělají. Na nějakou dobu se jí projasní vědomí a připomene si, že svému bratrovi musí důvěřovat, ale potom se jí před očima promění v klubko rukou s hadičkami a jehlami, ona uvidí věci ušima nebo bude najednou něco vědět, ale nebude vědět proč; a pořád tu budou hlasy, které žádné léky nedokáží utišit.

Někdy ty hlasy jenom mluvily, někdy šeptaly a jindy zpívaly. Když mluvily, pokládaly jí otázky, kterým nerozuměla. Když šeptaly, říkaly jí tajemství, která nechtěla znát. Když zpívaly, byla to samá čísla; vnímala jejich pravdivost, ale netroufala si jim věřit.

A potom hlasy zase na chvíli umlknou a zanechají ji napospas lékům a vzpomínkám na bílé dlaždičky a ocel a dlouhé hadičky a vjemy nezařaditelné do žádných známých kategorií; zanechají ji samu v sobě jako kočku v promoklé lepenkové krabici.

Potom účinky léků odezní a zůstanou jí jenom vzpomínky.

A potom se na lůžku schoulí do roztřeseného klubíčka.

Serenity: nákladní prostor

Stála tam a čekala; objevil se zhruba za tři minuty. "Jsem připravena, pane," přivítala ho.

"Koukám. A na co že jsi připravena?"

"Na malou procházku po okolí, při které možná zjistíme, co se tady děje."

"Vypadá to, že začínám být předvídatelný."

"Ano, pane."

"Tak pojďme."

Vnitřní dveře se odsunuly a Zoe si snad posté všimla, jak pomalu se rampa sklápí, nebo to tak ve vypjatějších situacích alespoň vždycky vypadá. Posté se podivila, jak je možné, že je pořád ještě naživu, nemluvě o stále fungujících obou očích, obou uších a všech čtyřech končetinách. Kruci, vždyť ani těch jizev neměla nijak moc.

A jejímu muži se líbily.

Soustřeď se, Zoe!

"Město je támhletím směrem."

Zoe přikývla, otočila se, aby s kapitánem srovnala tempo, ale pak se zastavila. Kapitán udělal ještě krok a zastavil se také. "Co se děje, Zoe?"

"Pane, vydal jste instrukce?"

"Jaké instrukce?"

"Pro případ, že by se tady ukázalo to pojízdné dělo a začalo střílet po Serenity, zatímco budeme ve městě."

Kapitán zamrkal. "Správně. Instrukce." Vytáhl svůj přenosný komunikátor. "Washi?"

Ve sluchátku zapraskalo. "Ano, Male?"

"Udržuj loď zahřátou. Kdyby nastaly potíže, okamžitě startuj a uleť do bezpečí do vesmíru."

"Jasně."

"Washi?"

"Ano?"

"To je rozkaz."

"OK."

"To znamená, že jestli se zase rozhodneš ho ignorovat a vystavíš moji loď riziku, vrátím se a přerazím ti obě ruce."

"Male, s přeraženýma rukama bych nemohl pilotovat."

"Tak nohy."

"OK, s tím bych se nějak vyrovnal."

"Washi, udělej, co říkám."

"Jasně. Pochopeno."

"Zopakuj to."

"V případě potíží zvednu Serenity do vzduchu a do bezpečí."

"Do vesmíru." Vypnul vysílačku. "Myslíš, že to udělá, Zoe?"

"Padesát na padesát, pane."

"Gaisi fanshang de wangba... co se dá dělat."

Pokračovali v chůzi směr Yuva. Váha zbraně v pouzdře na stehně ji uklidňovala.

"Pane, nevadilo by, kdybych se zeptala, co se chystáme dělat?"

"Vůbec ne."

Po dalším půltuctu kroků řekla: "Mám to chápat tak, že nemáte žádný plán?"

"Copak vždycky nemám nějaký plán?"

"Ne, pane. Většinou ho připravujete za pochodu."

"To není pravda. Už jsem měl spoustu plánů."

"Ano, pane."

"Jenom mi ne vždycky úplně přesně vyjdou."

"Ano, pane."

"Můj aktuální plán je mít oči na stopkách a sledovat, co se stane. Obzvlášť bych si chtěl popovídat s Jaynem."

"S Jaynem, pane?"

"Víš snad, kolik z tohohle všeho má na svědomí on?"

"Ne..."

"Já taky ne. A rád bych to zjistil."

"Co myslíte, že mohl udělat?"

"Co jsme si všichni mysleli, že udělá?"

"Že zavolá federály na River a doktora. Ale co by to s tímhle mohlo mít společného?"

"Netuším. A jsem docela zvědavý. Ty ne?"

"Teď, když jste se o tom zmínil - ano, jsem."

Kráčeli dál.

Často přemýšlela o tom, co by se stalo, kdyby se musela Jaynovi postavit. Teď by se to stát mohlo. Při té myšlence zjistila, že je jenom mírně zvědavá, ale nijak zvlášť nervózní.

"Nějaké starosti, Zoe?"

"Starosti, pane?"

"Ohledně Jayna."

Jak sakra tohle dělá?

"Ne, pane."

Ne, souboj s Jaynem nebylo to, co jí dělalo starosti; to zkrátka nějak dopadne. Ale během chůze dělala to, co už stokrát předtím: modlila se k Bohu, na kterého sotva věřila, aby nezklamala kapitána.




< 7. kapitolaObsah9. kapitola >