Můj vlastní druh přítomnosti

13:07

Než začal se zahříváním raketoplánu, podruhé si důkladně prošel celý seznam předletových úkonů. Napadlo ho, že by ho mohl projít ještě potřetí, ale vzpomněl si na staré přísloví: nezačínej být paranoidní ve chvíli, kdy ti dochází čas.

Ve skutečnosti sice žádné takové přísloví neexistovalo, ale mělo by. Wash se rozhodl, že jestli tohle přežije, určitě ho zveřejní. Zatím spustil zahřívací sekvenci a opět každý krok pečlivě kontroloval.

Ani v nejmenším to nevypadá jako nejriskantnější let, který kdy podnikl. Snad. Není žádný důvod k nervozitě.

Když všechny systémy naběhly, pocítil lehké zklamání, protože teď už neměl na práci nic než čekat, až přijde čas k odletu.

Aha, správně: jedna věc je nezbytná vždycky, když máte tu smůlu, že se vydáváte do smrtelného nebezpečí, ale zároveň to štěstí, že o tom víte předem.

Vrátil se ze záchoda a zase se posadil. Tohle pilotní křeslo je prima, ale necítil se v něm tak dobře jako v tom svém. Zaklonil hlavu a zavřel oči. Co teď? Vážně už mu došly možnosti, jak zabíjet čas?

Jasně že ne, může si znovu prohlédnout plány, překontrolovat trasu letu a hlavně finále. Udělal to teprve čtyřikrát a jenom jednou to porovnával s aktuální předpovědí počasí.

Mrknul na hodiny a zjistil, že do startu zbývá méně než pět minut. Dlaně mu najednou zvlhly a v ústech vyschlo. Ale to je v pořádku; až nastane čas vyrazit, bude v pohodě.

13:15

Pilot už byl na místě, ale nikdo jiný zatím ne, tak si mohl vybrat, kam si sedne.

"Vítejte na palubě, vítejte na palubě," zahlaholil muž zvaný Wash a otočil se k němu i s křeslem. "Cestujícím se doporučuje se pro vlastní bezpečnost připoutat, a jako vždycky upozorňujeme, že Washburnovic cestovní kancelář neodpovídá za ztracená zavazadla, žaludeční nevolnost a neplánované výbuchy letadla."

Jako další přišla první důstojnice; políbila pilota, stiskla mu rameno a posadila se vedle něj. Kapitán a žoldák dorazili jako poslední; kapitán si zabral místo u dveří.

"Už je čas?" zeptal se.

"Ještě minutku," odpověděl pilot. "A - i když je to naprosto samozřejmé -, měli byste se všichni ujistit, že jste opravdu dobře připoutaní." Potom píchl prstem do knoflíku. "Kaylee, vypusť nás."

"Rozumím," ozval se její hlas.

Po chvíli pilot promluvil znovu. "Kaylee?"

"Jsem tady."

"Vypusť nás, Kaylee."

"Ale... aha, to byl ten druhý. Tohle jste vy."

"Díky, Kaylee."

"Hodně štěstí, vám všem."

"Odpojuji za tři... dva... jedna... odpojeno."

Raketoplánem proběhl slabý otřes, pak se vznesl a Kita to lehce zatlačilo do sedačky.

Dobrá, Kite, můj chlapče. Teď jsi v tom až po uši.

Ozvalo se tiché zavrčení rozevírajících se křídel a přešli do vodorovného letu. Otřel si ruce o kalhoty. Cesta měla trvat něco málo přes dvacet šest minut. A potom velice rychle skončit.

Položil ruku na přezku, kterou si potom rozepne pásy.

Vsadím se, že bych byl opravdu dobrý učitel.

13:16

Když se raketoplán oddělil, vydala Serenity tichý vzdech a pokusila se naklonit na pravobok, ale gyroskopy ji se zavrčením usadily zpět do vodorovna. Kaylee seděla v pilotním křesle a sledovala střídavě hodiny a obrazovku, kterou pro ni Wash nachystal. Bylo sedmnáct minut po třinácté.

Na obrazovce se nic nedělo.

Zkusila se uvolnit. V tomhle křesle tady nahoře na můstku to nebylo zrovna snadné, ale i pokus se počítá.

Pořád ještě sedmnáct minut po.

Na obrazovce se pořád nic neděje.

Zjistila, že ji bolí oči, a že je to nejspíš tím, že se celou dobu snažila nemrkat. Rychle několikrát mrkla a pak v náhlém záchvěvu paniky upřela pohled na obrazovku. Stále nic.

A pořád ještě bylo sedmnáct minut po.

Dlouhá, velice dlouhá doba uplynula, než začalo být osmnáct minut po.

A obrazovka je stále klidná.

Přistihla se, jak tiše zakňourala.

A obrazovka je stále klidná.

A pak už najednou klidná nebyla.

Zaslechla zvuk na půli cesty mezi vzdychnutím a vyjeknutím a uvědomila si, že pochází od ní samotné.

Ruka se jí třásla, když sahala po zeleném přepínači označeném křiklavě oranžovou lepicí páskou.

Cvaknutí, které vydal, znělo velmi hlasitě.

Zrovna tak znělo druhé cvaknutí, když spouštěla časovač Washova rušicího signálu; v pravém horním rohu přední obrazovky se objevilo počítadlo. Začalo na devatenácti minutách a pomalu odpočítávalo k nule.

Dvě světélka úplně napravo zezelenala. Za okamžik se k nim přidalo ještě jedno, tentokrát blikající. Horní monitor začaly zaplňovat údaje a potom se blikotavé světélko na obrazovce, kterou sledovala, přesunulo podél horního okraje, zastavilo a zamířilo ke středu. Pomalu, ale i tak příliš rychle.

Dál seděla v pilotním křesle, třásla se, čekala a snažila se sledovat tři obrazovky současně, protože za chvíli se na jedné z nich má objevit ještě jedno světélko a pak sebou bude muset hodit.

13:24

Přes interkom se ozval hlas slečny Wuhan: "Filo."

Odtrhl se od projekcí, které se pokoušel spustit. Nejhorší věc, kterou mu ten federální zrádce udělal, láteřil v duchu, byla, že ho připravil o jediného člověka, který věděl, jak se to dělá. Bude si na to muset co nejdřív někoho najmout; a tentokrát důkladně prolustrovat jeho minulost, parchanta jednoho.

"Co se děje?"

"Serenity se našla, je na zemi, asi třicet kilometrů za městem."

"Zavolejte mi bezpečnost."

"Už čekají, Filo. Hned vás přepojím."

"Tady bezpečnost. Hovoří -"

"Máte Serenity zaměřenou?"

"Ano, pane."

"Dobrá práce. Pošlete tam sumce. Žádné poflakování okolo, chci tam vidět kráter."

"Rozkaz, pane. Jdeme na to."

Už už chtěl zavěsit, ale najednou, aniž by si uvědomoval nějaký důvod, řekl: "Počkat. Jak k tomu došlo?"

"Pane?"

"Jak jste ji vypátrali?"

"Začala vysílat identifikační kód."

Ohlédl se na kachní rybníček. Identifikační kód? Z ničeho nic si jen tak začnou vysílat identifikační kód? Proč by, u všech rohatých, dělali zrovna tohle? "Vydržte chvíli," řekl.

"Ano, pane."

Jeho mysl pracovala rychle. "OK, sumce tam pošlete, ale nejdřív je proskenujte. Jestli na palubě nikdo nebude, počkáte s útokem a nejdřív mi zavoláte. Opakujte rozkaz."

Muž na druhém konci drátu mu vyhověl bez jediné chybičky.

"Dobrá, pohyb," řekl Sakarya.

Nevěděl, co se děje, ale byl si jist, že ať je to co je to, stane se to už brzy.

Mrkl na hodiny: bylo 13:28.

13:28

Cítila, jak se raketoplán vyrovnal; odhadla, že se pohybují asi osmdesát nebo devadesát metrů nad zemí. Z tohohle strach neměla. Jestli se něco pokazí (a to se téměř jistě stane), nebude to mít nic společného s letem. Viděla trasu, po které chtěli letět - vinoucí se těsně nad nerovným terénem, aby je nezachytil radar - a ani na okamžik nezapochybovala, že odteď za nějakých deset minut dorazí v rachotu tříštícího se dřeva na místo a že tam dorazí v pořádku.

Starosti si dělala s tou částí, která měla přijít potom, a to hned v několika ohledech. Kapitán něco chystá. Federál něco chystá. A měla nepříjemný pocit, že něco chystá i její manžel, nebo že přinejmenším něco ví, ale nemluví o tom.

Ano, dělala si starosti. Ale také velmi dobře věděla, že teď s těmi starostmi nemůže nic dělat; vůbec nic, dokud nezačne druhá fáze jejich operace.

A až začne, tak kromě všeho ostatního dá také dobrý pozor na toho federála.

Raketoplán měkce a plynule zatočil a vystoupal o kousek výš.

Nevěděla sice, co se s jejím mužem děje, ale létat každopádně umí. Ano, samozřejmě, to umí.

Trochu se naklonila, aby přes jeho levici viděla na číselník palubních hodin. Ukazoval 13:32.

13:32

Seděl se sestrou v jídelně a snažil se být trpělivý. O něco těžší to začalo být poté, co zničehonic řekla: "Jsou tady."

"Kdo?" zeptal se, i když si nebyl úplně jistý, jestli chce slyšet odpověď. Ale River stejně místo odpovídání vstala.

"Pojďme," zavelela.

"Kam?"

Přes interkom zazněl Kayleein hlas: "Simone! River! Do šatlu jedna, okamžitě!"

Simon na sestru okamžik nechápavě zíral. Usmála se na něj a jako první vyrazila k raketoplánu.

Kaylee už tam čekala. Zeptal se jí: "Co se -"

Kaylee začala odpovídat, ale River ji přerušila: "Teď ne, Simone. Není čas."

"Dobrá," vzdal to Simon a přál si mít alespoň rámcovou představu o tom, co se děje.

River si bez váhání sedla do pilotního sedadla. "Připoutejte se," řekla, když nahazovala jednotlivé systémy. "Startujeme za pět."

"Pět minut nebo pět vteřin?" zeptal se Simon.

"Troubo," broukla River a v tu ránu Simona zezadu nakoplo opěradlo, když raketoplán vystřelil ze svého hnízda.

Bylo 13:36.

13:36

Annalee k němu bez ohlášení přepojila bezpečnost. "Pane, tady jednotka jedna, jsme na místě. Sken proveden, žádné známky života. Oba raketoplány jsou pryč."

"Nestřílejte a pročesejte oblast. Nějaké stopy po těch raketoplánech?"

"Zbytky par odpovídající typům s krátkým doletem."

"Můžete určit směr?"

"Ano, pane. Opačné směry: jeden přímo k městu, druhý přímo od něj."

"Sledujte ten, co letí do města. Předhoňte ho a zničte."

"Ano -, máme problém, pane."

Něco v něm se sevřelo a pokleslo; už tenhle pocit zažil a vzpomínka se vrátila v plné síle. 'Máme problém,' řekli mu tenkrát a následovala věta, že dělostřelecká podpora nedorazí. "Jaký problém, jednotko jedna?"

"Právě jsme dostali rozkaz přistát a nechat si prohledat letadlo."

Staré návyky byly zpět; slyšel se, jak se dokonale klidným hlasem ptá: "Od koho?"

"Ohlásili se jako Zvláštní agenti Angločínské Aliance, pane. Prý na to máme minutu."

"Jaká je situace?"

"Jsou v nějakém letounu kratšího doletu."

"Co výzbroj?"

"Žádná, pane. Nic viditelného."

"Je v okolí ještě něco?"

Krátká odmlka, potom: "Ne, pane. Obloha je prázdná, na zemi taky nic."

"Jednotko jedna, do útoku. Sfoukněte je z oblohy."

"Rozkaz, pane. Útočíme."

Napočítal do deseti a pak štěkl: "Hlášení." O chvilku později dodal: "Jednotko jedna?"

Potichu zaklel a řekl: "Bezpečnost, jste tam? Co vidíte?"

Nic.

"Bezpečnost, hlašte stav jednotky jedna."

Po pěti vteřinách pomalu vydechl. "OK," řekl. "Tohle není dobré."

Hodiny na jeho stole ukazovaly 13:41.

13:39

River posadila raketoplán na zem, lehce jako pírko. Simon odhadoval, že jsou tak dva nebo tři kilometry od Serenity.

"Co se děje?" zeptal se.

River řekla: "Sestřelili letoun bezpečnosti, který na nás měl svrhnout bombu."

"Sestřelili..." Podíval se na Kaylee a zjistil, že drží její ruku. Nebyl si jistý, kdy a jak se mu tam dostala, ale na pohmat byla chladivá a příjemná. Její majitelka se na něj dívala.

"Nevím," řekla. "Já jsem akorát vyděšená."

To poslední mu ani nemusela říkat, to viděl. Pokusil se vymyslet něco, čím by ji uklidnil, ale nepřišel na nic, co by neznělo hloupě. Tak jí alespoň stiskl ruku.

"River," řekl. "Kdo sestřelil jaký letoun?"

"Dvakrát dvě modré ruce."

"River -"

"Ale nejdou si pro nás. Letí pryč. Už můžeme zpátky na loď."

"Jsi si jistá?"

River ho přes rameno zpražila pohledem.

"Přál bych si," řekl Simon, "abych alespoň tušil -"

"Byl to jeho nápad," řekla Kaylee, rozepnula si bezpečnostní pásy, pustila jeho ruku a vstala. "Toho agenta. A Washe. Vymysleli to společně."

"Vymysleli co?"

Kaylee se natáhla přes River a zmáčkla knoflík na palubní desce.

"Co to bylo?" Simon zaslechl ve svém hlase příměs paniky.

"Návratový signál," vysvětlila Kaylee. "Teď se můžeme vrátit na loď."

"Ale -"

"Připoutejte se," řekla River.

Bylo 13:42.

13:42

Bylo to snazší než by mělo.

Vítr byl příjemně mírný, a když šel na finále, foukal mu skoro přesně zepředu. A nikdo po něm nestřílel. A všechny orientační body byly jasně vidět a dobře se podle nich navigovalo. Na to, jak strašné to mělo být, to byl až nechutně přímočarý let.

Nechával raketoplán poklidně a elegantně pohupovat a držel ho zhruba ve sto metrech, dokud nespatřil dům, ke kterému mířili.

"Nemůžu uvěřit, že tohle fakt dělám," prohodil jen tak všeobecně.

"Spíš mě překvapuje, že to byl tvůj nápad," řekl Mal.

"No jo, ještě to rozmazávej," zabručel Wash.

Dům a pak místo na zdi; v duchu si na něj promítl veliké X a zamířil přímo do jeho středu. Blížil se rychle.

"Co znamená támhleta kontrolka?" zeptal se najednou Mal.

"Jaká kontrol-"

"Tamta, co bliká."

"Jó, tahle?" ohlédl se Wash. "To nic. Návratový signál. Říká, že se Kaylee, River a Simon vracejí na Serenity."

"Vracejí?" řekl Mal. "Přece jsem... co se tady ksakru děje?"

"Vysvětlím ti to později," odbyl ho Wash. Dům se mu řítil vstříc. "Víš, teď by to šlo dost blbě."

Stáhl plyn na nulu, otevřel aerodynamické brzdy a zasunul křídla, přidal trochu tahu z brzdicích trysek a potom o hodně víc v okamžiku, kdy potkali zeď.

13:43

Zaslechl možná první dvě vteřiny varování, že se něco blíží, ale co, to už se nedozvěděl.

Ovšem staré, prastaré reflexy stále fungovaly, a tak vyskočil z křesla a odkutálel se po zemi skoro dřív, než k němu dorazil zvuk, a určitě mnohem dřív, než měl čas zjistit, co se vlastně děje.

Škráblo ho pár třísek, ale ani si toho nevšiml.

Když dozněl hluk, zvedl hlavu a jeho první myšlenka byla, že po něm někdo vypálil raketu a ta nevybuchla. V okamžiku, kdy si uvědomil, co to ve skutečnosti je, už se dveře stroje otevíraly. Staré bojové reflexy ho ovládly natolik, že přistihl svoji ruku, jak sahá po pistoli, kterou už sedm let nenosil.

13:44

Jakousi oddělenou částí mysli si pomyslel, že to, co právě prožil, se velice podobalo rodeu na pořádně vyplašeném koni. Jiná malá část odsunula stranou všechny myšlenky na to, co asi Wash ukuchtil, aniž se obtěžoval ho o tom informovat; teď zkrátka nebyl na takovéhle starosti čas.

Důležitější a méně vědomá část mysli mu rozepnula pásy a praštila do tlačítka ovládajícího dveře a zatímco se otvíraly, všiml si, že ho federál předběhl a zmizel venku.

Pěkně rychlej chlapík.

Vytasil zbraň a následoval ho mezi trosky, které bývaly - alespoň doufal - Sakaryovou kanceláří, a Zoe a Jayna cítil za sebou. "Jayne," zavolal přes rameno, "kryj dveře."

Jedna věc, se kterou nepočítal, byla špatná viditelnost: prach - nebo spíš jemné piliny - byl všude. Štípal ho do nosu a očí. Brejle, ksakru; měl jsem si vzít brejle.

Po chvilce, která mu připadala jako věčnost, se mu podařilo zaostřit zrak na vysokého muže, který se u zdi po jeho levici právě škrábal na nohy. Muž řekl: "Dobré odpoledne, seržante Reynoldsi. Předvedl jste opravdu efektní entrée".

Mal opsal pistolí oblouk a namířil na něj. "Dobré odpoledne, plukovníku Burso. Vy zase předvedete velice rychlý exitus."

"Proč ne," broukl explukovník, "ale nejsem si jist, jestli s tím souhlasí i celý váš tým."

Mal se rychle rozhlédl po místnosti. Jaynova pistole mířila na dveře. Zoina ručnice mířila na federála. Federálova pistole mířila na Mala.

Hups, pomyslel si.




< 14. kapitolaObsah16. kapitola >